Doc. Ing. Jiří VACKÁŘ, CSc.

Je to další z našich velkých osobností, který se zapsal do historie sdělovací techniky, zejména v oboru konstrukce vysílačů, dále řadou vynálezů a originálních technických řešení. Mezinárodní organizace IEEE (Institute of Electrical and Electronic Engineers) si nedávno připomněla jeho článek z roku 1949, v kterém publikoval originální konstrukci oscilátoru, později nazývaného jeho jménem.

Následující odstavce jsou výběrem z jeho vzpomínek, o nichž  říká: „Je to tak trochu donkichotiáda technického fandy, který si myslil, že pomocí vysílačů a počítačové techniky vytvoří prostředky, které budou pomáhat k vzájemnému dorozumění lidstva. Teprve v posledních létech života jsem poznal, že k tomuto cíli tyto prostředky nestačí„ Přitom ale nikdy nebyl člověkem s jednostranně omezeným rozhledem jen na svůj obor, jak by se snad mohlo zdát z této jeho sebekritické poznámky.

Vlastní vzpomínky.

Po maturitě v roce 1938 jsem během prázdnin narychlo nastudoval středoškolskou látku z deskriptivní geometrie, která na gymnáziu nebyla, udělal doplňovací zkoušku a vstoupil na elektrotechnickou fakultu, která měla první dva roky společnou výuku s fakultou strojní. K tomuto rozhodnutí mne přivedl rychlý rozvoj rozhlasu, účast ve sdružení krátkovlnných amatérů – vysílačů a rostoucí úloha těchto amatérů v přípravě obrany státu v době květnové mobilizace. Rozhodnutí to nebylo nejmoudřejší, ale nikdy jsem toho později nelitoval. Studium na technice pro mne formálně skončilo v listopadu 1939, kdy byly uzavřeny české vysoké školy. V té době jsem utrpěl těžký úraz, zlomenina kyčelního krčku, který mě uvěznil v nemocnici na 6 měsíců, a tak jsem dále studoval doma z německé a anglické odborné literatury, kterou mi obětavě opatřovala moje nynější manželka. Studium mi umožnilo, abych pracoval několik měsíců jako opravář přijímačů, pak jako technik ve výrobě hlasitých telefonů, a od roku 1942 jako konstruktér v továrně na vysílače Radioslavia.

Koncem roku 1943 a v roce 1944 jsem prožil několik měsíců na montáži krátkovlnných vysílačů v Ismaningu u Mnichova, kde jsem zažil i několik bombardování. Vysílač byl naštěstí vzdálen asi 15 kilometrů od centra, takže jsem nebyl v bezprostředním nebezpečí. Na vysílacím středisku, kde jsem zpočátku s ing. Klikou a později i sám uváděl vysílače do provozu, jsem prováděl všechna měření spolu s technickým šéfem vysílačů ing. Pfefferlem. Po skončení rozsáhlé montáže (šlo o čtyři vysílače po 100 kW, které později sloužily pro Hlas Ameriky) jsem se vrátil do Prahy.

V poválečných létech jsem byl zaměstnán na rekonstrukcích rozhlasových vysílačů v Čechách a na Slovensku a na vývoji nových typů, kde jsem vytvořil několik zdokonalení kvalifikovaných jako vynálezy a patenty. Byl mi proto nabízen vstup do KSČ a slibována velká kariéra. Znal jsem v té době několik komunistů, kterých jsem si vážil pro jejich vnitřní poctivost a kteří mne přesvědčovali, že současné chyby komunismu jsou jen dětské nemoci, které musí být časem překonány. Rozhodnutí mi přinesl článek A. Ždanova z roku 1947, otištěný v časopise ÚV KSČ Nová mysl, kde Ždanov tvrdě kritizoval Alexandrovovu učebnici filozofie za to, že na každém z dřívějších filozofů nacházel něco dobrého a že dostatečně nevyzvedl genialitu Marxe a Engelse. A tak mi bylo jasné, že jde o totalitní myšlení nejhrubšího zrna a že to nemohu nikdy přijmout.

V této době jsem se též pokusil dokončit své vysokoškolské vzdělání. Poněvadž jsem však nechtěl opustit svou práci v průmyslu vysílačů, která byla pro mne vrcholně zajímavá odborně i existenčně, a protože na vysoké škole se do vedoucích pozic začínali dostávat komunisté, pokračoval jsem velmi pomalu. Když pak do podniku nastoupili někteří noví inženýři, narychlo vystudovaní, ztratil jsem o studium zájem a po únoru 1948 jsem k prověrkám vůbec nešel.

Koncem roku 1952 jsem byl pověřen vedením vývojové skupiny, která měla do května 1953 postavit první televizní vysílač na Petříně. Bylo to po rozmluvě se sovětským poradcem ing. Fjodorovem na ministerstvu průmyslu, který na naše námitky o neschopnosti vedení a organizace továrny nám dal rozsáhlé možnosti reorganizovat výrobu podle našich potřeb. Měl jsem i hospodářské námitky, považoval jsem hospodářskou situaci ČSR za nezralou pro zavedení televize, ale rozhodly ohledy politické a vojenské, technologické souvislosti se zbrojním programem. Nakonec jsme byli úspěšní. Na Velký pátek 1953 jsme stěhovali hotový vysílač na Petřín. Ředitel Černý si nás zavolal, poděkoval a poskytl občerstvení – každému dva buřty. Ty pak visely ještě dlouho na našich rýsovacích prknech.

Spolu s ing. Klikou jsem byl navržen na státní cenu za vynálezy a vynikající konstrukce vysílačů, které vysoce hodnotil i ministr spojů SSSR. Šel jsem na ministerstvo protestovat, ale bylo mi vysvětleno, že tento návrh je součástí vnitropartajní akce, která má zvýšit politickou váhu technického rozvoje proti zkostnatělým marxistům typu Kopeckého a Nejedlého, a že bych odmítnutím poškodil nejen sebe, ale i řadu dalších lidí. Tak jsem se protestu vzdal. K 9. květnu 1953 jsme pak s ing. Klikou dostali s diplomem a odznakem každý 15 000 Kč. StB mne pak již tolik neotravovala, ale úplně pokoj nedala.

Vstup do KSČ jsem odmítl asi osmkrát, a tak jsem byl z postu vedoucího výzkumu a vývoje odsunut postupně o tři organizační úrovně níže až na místo referenta v technickém rozvoji. V této situaci jsem se rozhodl dálkovým studiem formálně dokončit své vysokoškolské vzdělání (inženýrský diplom jsem takto získal až v roce 1966), a současně jsem přešel do funkce technického poradce na generální ředitelství Tesla. V rámci spolupráce s Výzkumným ústavem radioelektroniky ČSAV jsem pak získal vědeckou hodnost CSc. (v roce1968 k tomu nebylo nutné schválení OV KSČ). Na generálním ředitelství jsem poznal řadu zajímavých lidí. V oddělení „dlouhodobého plánování technického rozvoje oborů„ se prováděly analýzy a prognózy na základě sledování světové technické literatury a sešli se zde odborníci odsunutí z vedoucích míst převážně z politických důvodů; proto se tomuto oddělení někdy říkalo „hřbitov slonů„. Vedoucím byl ing. Gajda, Baťovák původem ze Zlína, nositel Řádu Vítězného února, bývalý „sekerník„ zúčastněný na poúnorových čistkách v řadě organizací, spolupracovník KGB, později vystřízlivělý a snažící se zachránit co se dá a napravovat dřívější omyly. Tvrdil mi, že mi „chránil záda„ v létech mého ohrožení, protože mé vynálezy oscilátorů byly populární mezi krátkovlnými amatéry po celém světě a mé uvěznění by se stalo světovou ostudou.

Vackář a radioamatéři.

S činností krátkovlnných amatérů se seznámil již v letech svých studií na gymnáziu. Časopis Radioamatér četl pravidelně od svých třinácti let, stavěl dvoulampovky, až začal navštěvovat radioklub v Nuslích, kde absolvoval kurz telegrafie vedený známým Otou Batličkou, OK1CB. V té době získal registraci RP a zúčastnil se řady zajímavých akcí při přípravě obrany státu v letech 1937 až 1938. Koncesi pro vysílání ale nikdy nezískal, nejprve pro nízký věk, pak pro válečné události, a nakonec pro nedostatek času, vzhledem k jeho zaměstnání v podniku Radioslavia a náročnou profesionální práci při vývoji vysílačů. Činnost krátkovlnných amatérů však sledoval stále, v časopise Krátké vlny v roce 1949 publikoval výsledky vývoje oscilátorů (známých v celém světě pod názvem VACKAR OSCILATOR). Po násilném sloučení radiočasopisů pod název Amatérské rádio přijal nabídku ing. Smolíka a stal se členem redakční rady.

Vrátím se zde zpět, k jeho oscilátorům. Tyto byly navrženy v několika variantách v elektronkové verzi v období let 1948 až  1952, a poprvé byly zveřejněny v časopise Krátké vlny, pak v TESLA Electronics, ale nejpodrobněji v jeho knize VYSÍLAČE (SNTL 1960). Získaly si velkou popularitu nejen mezi amatéry. Takže alespoň stručné připomenutí, jak to vlastně vypadalo.

Oscilátor VACKÁŘ 1945

Oscilátor VACKÁŘ 1947

Obě tyto zapojení se vyznačují vysokou stálostí kmitočtu a amplitudy výstupního napětí. Navíc je možno poněkud snížit požadavky na činitele jakosti cívky, aniž by se znatelně měnily podmínky oscilací. Obě uvedené zapojení se liší jen vhodností použití pro různé kmitočty.

Oscilátor typu VACKÁŘ 1945 pracuje spolehlivě na kmitočtech 0,8 až 6,0 MHz s přeladěním až 1:3. Zapojení typu VACKÁŘ 1947 lze snadno realizovat pro kmitočty 1 až 7 MHz s rozladěním 1:2,4. Výše uvedená schémata jsou převzata z knihy od inž. J. Hozmana, Amatérská stavba vysílačů a přijímačů (Naše vojsko 1963).

Při jednom ze svých laborování se stabilním oscilátorem jsem nechtě dospěl k tranzistorové verzi tohoto typu oscilátoru, viz ZDE s vyjádřením lektora – J. Vackáře.

Princip těchto oscilátorů je využíván i v zahraničí, viz následující obrázek.

 

This circuit is from "Meet the Vacker: The Simple, Stable VFO You've Been Looking For", By Mark L. Meyer, QEX, July 1997, Page 8.