Historie jedné účtenky

 Je to vlastně účtenka na 308 Kčs, které jsem zaplatil za pobyt v CDU, což v tomto případě nebyla německá politická strana, ale zkratka pro celodenní umístění v uzavřeném oddělení. Tak vznešeně se jmenovala korekce neboli díra ve věznici Bytíz v 80-tých letech minulého století.

Dostat jedenáct dní díry nebyl až tak velký problém, ale většinou rozdávali bachaři tento trest na dobu mimopracovní, tedy tzv. díru s výběhem. To znamenalo, že vězeň chodil ven na své pracoviště plnit normu, ale tam se mohl najíst, umýt, případně i vyspat, podle toho co upřednostňoval a jaké měl zázemí u spoluvězňů. Ostrou díru, tedy tu nonstop, rozdávali bachaři buďto dírařům recidivistům a nebo už za pořádný malér - třeba rvačku, která znamenala ošetřovnu pro některého z účastníků. Mých jedenáct dní bylo z tohoto hlediska výjimkou, protože mi je dala tzv. vnitřní ochrana / ve zkratce VO /, což byla jakási StB uvnitř věznice. Také můj přestupek nebyl zcela obyčejný, ale vzhledem k tomu, že jsem seděl za vydávání samizdatového časopisu, téměř politický.

Ale začněme od Adama. S velkým A, protože se tak jmenoval brigadýr na přibyláku.

Na Bytíz mě eskortovali nějak na podzim osmdesátého prvního roku, po téměř roční vazbě. Okoukl jsem možnosti lágru, udělal inventuru svých známých, zjistil jaké mají možnosti, a už jsem začal pracovat na výrobě rádia. Ze začátku to bylo docela chaotické. Rozhodil jsem zprávu že sháním součástky, ale to co jsem dostal nebylo vůbec vhodné. Pepík Staněk přišel po sčítáku z vedlejšího baráku, vyhodil všechny vězně ze světnice, potom slavnostně zul botu a vítězoslavně mi předal dvě skleněné elektronky. Pochopitelně mi nebyly k ničemu, ale nemohl jsem ho zklamat a tak jsem mu vřele děkoval. Uvědomil jsem si, že mi vlastně chybí teoretická příprava k výrobě rádia, abych mohl svoje požadavky na součástky lépe konkretizovat.

Knihovníkem v lágru byl odporný vězeň, bývalý příslušník VB z Opavy, který znásilnil 14-tiletou ve služebním vozidle za použití pohrůžky služební pistolí. Nicméně bylo nutné i s tímto jedincem vyjednávat. A tak jsem s ním uzavřel dohodu, že mi, za ořechy a med z balíku, nechá nahlédnout do katalogu odborné literatury a půjčí mi to, co si vyberu. Mimo jiné jsem si vzal i knihu Základy radiotechniky. Pozorně jsem ji studoval s ohledem na to, jak udělat minimalistickou verzi radiopřijímače. Z toho mi vyplynulo, že základním prvkem musí být dioda a bez ní, že nemá cenu začínat.

Nahrála mi náhoda. Naší světnici přestěhovali na barák F. Tam bydleli také šachťáci, kteří pracovali jako pomocníci civilních údržbářů. Jeden z nich, poměrně slušný kluk z Brna, byl přidělen k elektrikáři. Zmínil se mi o tom, že koníčkem jeho civila je pípání a že se vysílačkou spojuje až bůh ví kam. To mě přivedlo na myšlenku, zda bych potřebnou diodu nezískal z tohoto pramene.

Karton Spart, což bylo nejvyšší platidlo na Bytízu, jsem vlastně investoval do dost nejistého podniku. Brňák si napsal název součástky propiskou mezi vytetované obrázky na noze a nebylo nic poznat. Ale jak to dopadne s civilem to byla velká neznámá.

Velmi mě překvapilo, když už za dva dny Brňák hlásil, že je domluvený a že na příští šichtu mu to určitě přinese. Opravdu se to stalo. Neznámý radioamatér, kterému se mi nikdy nepodařilo osobně poděkovat, přinesl přesně to, co jsem potřeboval, protože mu bylo zjevně jasné o co má jít. Z normální lidské slušnosti a možná také trochu z kolegiality, tento záměr neznámého vězně podpořil.

Další problém nastal s tím, jak dostat tu malou kovovou součástku z šachty do lágru. Prohlídky, které probíhaly, byly velmi ostré, hlavně kvůli práškům, které se pašovaly z šachty do věznice. Vězni museli procházet tzv. kolotočem, kde nazí s rukama nad hlavou chodili dokola a dělat dřepy. Zase pomohl med. Brňák si naplácal trochu medu do vlasů a i když byly vězeňsky střižené, dioda se v nich přes kolotoč udržela.

Další konstrukční prvky už jsem sehnal celkem rychle. Jako korpus posloužil vnitřek rozvodové elektrické krabice, sluchátka jsem ukradl z hlásiče, který stejně nefungoval. Pepíka Staňka jsem se poptal odkud sehnal ty dvě lahve. Trochu se kroutil, ale krabička Startek mu rozvázala jazyk a popsal mi místo, kde je vyhozená ohořelá televize, která tam leží od doby požáru v kantýně. I když jsem se k ní dostat nemohl, stala se pro mne zdrojem různých vodičů, odporů atd..

Výroba začala - když jsem měl všechno pohromadě - tím, že jsem na papírovou trubičku navinul měděný drátek, celé to zalepil a jako jádro této cívky jsem používal velký hřebík, který vlastně vsunováním a vysunováním sloužil jako ladění. Sluchátka jsem zabudoval do ochranné pomůcky k cirkulárce, čímž vznikla jakási polosluchátka. Hlavní problém byl - anténa. Musela být dostatečně dlouhá a vysoko, aby proti zemi dávala slyšitelný signál. Pochopitelně jsem neměl tak dlouhý drát, ale mohu doporučit, co dělat, když není po ruce cín a možnost pájení. Když se dobře očištěné měděné dráty zkroutí tzv. kroutilovými svorkami a řádně se to rozklepe kladivem, je nebezpečí studeňáku velmi malé.

Dalším problémem byla bezpečnost při poslechu. Mohl jsem poslouchat jenom v době, kdy na mém pracovišti nikdo nebyl a to byla zhruba půlhodina, kdy při odpolední směně odcházeli všichni na večeři. Jen zasvěcení věděli proč na večeři nechodím.

V rohu dvora stály opřené, nepoužitelné trámy a z nich jsem přes celý dvůr natahoval anténu k protějšímu plotu, ke kterému jsem ještě přidrátoval prkno, aby byla co nejvýš. Do země pod trámy jsem zatloukl kovový roksor a každý poslech začínal tím, že jsem ho pomočil, aby dobře zemnil.

Když jsem poprvé uslyšel bubny, kterými začínalo vysílání BBC, byl jsem relativně šťastný, jak jen může být šťastný člověk, který prolomil informační blokádu.

Dověděl jsem se z vysílání informace o Polsku v době vojenského stavu, dále např. kdo je mluvčím Charty 77 - a to byly skutečnosti ze kterých jsem mohl usuzovat o dění venku a připravovat si nové plány. Ty podněty byly ve vězení důležitější než jídlo. Nejen tělo, ale především hlavu bylo nutné udržovat.

Samozřejmě to nemohlo trvat věčně. V době, kdy jsem neposlouchal, měl jsem celý aparát sbalený do velké piksly od solviny a zatlučený pod prkny podlahy v hale mého pracoviště.

Zrada přišla z ošetřovny. Nějaký vězeň - pilný udavač, viděl z okna ošetřovny jak roztahuju anténu a iniciativně se s tímto poznatkem svěřil svému řídícímu orgánovi z VO a ti pak zjistili - asi od někoho z mého pracoviště, která prkna v podlaze jsem opravoval.

Když mě přivedli na VO, už měli krabici od solviny otevřenou na stole. Chtěli na mně, abych to uvedl do chodu, to jsem však odmítl a vymlouval jsem se, že je to v poslední době nefunkční a že jsem poslouchal pouze hokej na stanici Hvězda.

Jedenáct dní CDU bylo pak poměrně slušným výsledkem a byla to zatím jediná doba v mém životě, kdy jsem byl dohola ostříhán.

Za každý den, který jsem nepracoval, jsem musel pochopitelně zaplatit, ale režim byl tak laskavý, že mi na to vydal alespoň kvitanci s uvedením důvodu.

František Stárek

www.cunas.cz

Toto vyprávění je věnováno neznámému důlnímu elektrikáři, který kolem roku 1983 pracoval na uranové šachtě Bytíz.