Historie nouzového volání CQD a SOS

Kolem původu a významu telegrafických signálů volání o pomoc je spousta nejasností a dezinformací. Obyčejně se zkratka SOS vysvětluje jako "Save Our Ships", zachraňte naší loď, romantici také tvrdí, že znamená "Save Our Souls", zachraňte naše duše. Z historie ale víme, že tomuto volání předcházela zkratka CQD, jak to tedy vlastně je? K tomu se musíme ponořit poněkud do historie. Volání SOS zaznělo i z paluby potápějícího se Titaniku, byť pouze jedenkrát, ve všech ostatních voláních byla použita zkratka CQD.

 

Radiotelegrafii v praxi ve větším měřítku poprvé zavedl koncem 19. století Guglielmo Marconi. Do té doby byly lodě na moři prakticky izolovány od pobřeží a dalších lodí. Loď se mohla na širém moři ztratit, a nikdo by nic netušil do doby, než by se (pokud vůbec) objevila v některém přístavu. Marconi, který neměl možnost prorazit v konkurenci pozemní radiotelegrafie, si velice dobře uvědomoval, jaký význam by mohla mít komunikace s lodí na širém moři. Lodě, vybavené jeho systémem bezdrátové telegrafie již nebyly izolované, a díky rychlému nasazení byl vlastně jediný, kdo obstál v tvrdém boji a získal monopol na tyto služby.

K prvému použití nouzové bezdrátové komunikace došlo v březnu 1899. Majáková loď East Goodwin, označující jihovýchodní pobřeží Anglie se srazila v ranní mlze s lodí SS R.F. Matthews. Jejich volání o pomoc zachytila pobřežní stanice na South Foreland a okamžitě vyslala pomoc.

Do roku 1904 byly již téměř všechny Britské lodě transatlantických společností vybaveny bezdrátovou telegrafií. Radiotelegrafisté nejprve pocházeli z řad poštovních a železničních telegrafistů, takže byli naučeni na v té době v Anglii používané volání CQ, které předcházelo časové signály a zvláštní oznámení. Volání CQ bylo všeobecně převzato všemi telegrafními a kabelovými stanicemi po celém světě, a přirozeně pokračovalo i v námořní komunikaci mezi loděmi a mezi lodí a pobřežními stanicemi.

V roce 1903 proběhl první mezinárodní sjezd radiotelegrafistů, kde Italové doporučili pro signalizaci naléhavých případů použít zkratku SSSDDD. Znak D byl již dříve používán jako signál pro spěšnou zprávu, původ S není znám. Vyslání SSSDDD by tedy signalizovalo všem stanicím zastavit vysílání a tento kmitočet uvolnit pro nouzovou komunikaci. Po delší diskusi však tento návrh byl přijat ale pouze ve zkrácené formě jako DDD. Na dalším sjezdu v roce 1906 byl tento signál definitivně zrušen. Jako perličku dodávám, že signál SSSS byl používán během 2. světové války jako varování před ponorkou.

V roce 1904 však Marconiho společnost zavedla pro své stanice použití písmen CQD, jako signál v nouzi, dle oběžníku číslo 57 z 1. února 1904 vydaného Marconi Company´s.  Všeobecně byl tento signál vykládán jako "došlo k nebezpečné situaci", ale dle Marconiho společnosti znamenal CQ – tedy všeobecné volání, následovaný D – nebezpečí. Znamenalo by to tedy "Volám všechny stanice – jsem v nebezpečí". Při vyšetřování katastrofy Titaniku vyšetřující člen senátu Wiliam Smith se ptal zachráněného radiotelegrafisty Harolda Bride: "Je CQD zkratka nějakých slov, nebo jenom kód?" načež Bride odpověděl "pouze kódové volání, pane". Také Marconi, jako šéf radiotelegrafní společnosti potvrdil, že CQD je konvenční signál, který je používán jeho společností, a vyjadřuje stav nebezpečí nebo ohrožení lodi.

Předmět nouzových signálů byl znova otevřen na druhé radiotelegrafické konferenci 3. listopadu 1906 v Berlíně. Zde byl jako nouzový signál doporučen SOS, americký návrh nouzového signálu NC pro "volám pomoc bez prodlení" nebyl přijat, ačkoliv se používá dodnes jako mezinárodní symbol pro nebezpečí. Signál SOS byl odvozen z německého volání SOE, které bylo používáno jako hlavní dotazové volání. Námitky byly hlavně z důvodu možného přeslechnutí písmene E v nepříznivých podmínkách. Proto bylo místo E navrženo písmeno S, aby nemohlo dojít k omylu. (Malá poznámka – můj suffix IKE bývá občas při špatných podmínkách čten jako IK).

Jako zajímavost bych ještě doplnil, že Němci vedle signálu SOE použili při jedné ze záchranných akcí 1. dubna 1905 také signál SOS, tedy ještě před Berlínskou konferencí. V časopise ELEKTROTECHNIK z 5. května 1905 byly publikovány "Německé předpisy pro kontrolu nad jiskrovou telegrafií", kde se uvádí: "...---... = nouzový signál (Notzeichen) používá loď v krajní nouzi proto, aby všechny ostatní stanice zastavily vysílání.

Na konferenci 1906 bylo stanoveno ve služebních předpisech pro mezinárodní telegrafické konvence, dle odstavce 6a: "Lodě v krajní nouzi budou užívat následující signál: ...---... opakovaný v krátkých intervalech".

V Marconiho ročence radiotelegrafie a telefonie z roku 1918 je uvedeno: "tento signál (SOS) byl zvolen hlavně z důvodu jeho snadného vysílání a jeho neomylnému charakteru. Stanice, které zaslechnou toto volání o pomoc jsou povinny okamžitě přestat dopravovat radiogramy, dokud nebezpečí neskončí a jsou povinny na nouzový signál odpovědět".

Ačkoli použití signálu SOS bylo formálně ratifikováno již v roce 1908, používání CQD ještě několik let vydrželo, zvláště v britské radiotelegrafní službě, kde se s ním začalo. Dobře je toto zdokumentováno ve výpovědích Harolda Bride, druhého rádiového důstojníka na Titaniku, a ze staničního deníku SS Carpathia, že Titanic převážně používal signál CQD jako volání o pomoc. Když kapitán Smith přikázal volat rádiem o pomoc, vyslal první důstojník – radista Jack Phillips šestkrát opakovaný signál CQD následovaný volacími znaky Titaniku MGY. Později, podle výpovědi Bridea, použil Phillips také jedenkrát tvar "MGY SOS". Více o osudech stanice MGY na Titaniku se můžete dočíst v článku

http://www.c-a-v.com/content.php?article.418.

Počet lodí, vybavených bezdrátovou telegrafií rychle rostl. Například na konci roku 1909 vlastnila Marconiho společnost 143 rádiových stanic na moři, v létě 1911 jejich počet vzrostl na 303 a do konce roku 1912 jich bylo již 580.

Situace v USA

Ministerstvo průmyslu a obchodu, úřad navigační publikace (U.S. Department of Commerce, Bureau of Navigation publication) v roce 1916 zaznamenalo pobřežní katastrofy, ve kterých hrála bezdrátová telegrafie podíl na záchraně. V letech 1899 až 1908 bylo devět takových případů, v roce 1909 18 a v roce 1915 35 případů. Následující citace demonstruje význam lodní bezdrátové telegrafie: "Listopad 1914 – velká bouře zničila 19 lodí, žádná z nich nebyla vybavena bezdrátovou telegrafií. Všechny lodě vybavené tímto zařízením dostaly varování před přicházející bouří a včas vyhledaly bezpečí".

Prvé dokumentované použití signálu CQD Americkou lodí bylo v roce 1908 kdy parník Santa Rosa plul kolem pobřeží Kalifornie. Jeho kapitán Richard Johnstone jej popsal ve své monografii "My San Francisco Story of the Waterfront and the Wireless, 1965". Další záznam pochází z roku 1909, radiotelegrafista T. D. Haubner na lodi SS Araphoe volal o pomoc, když jejich loď přišla o šroub poblíž " Diamond Shoals", nazývaném "hřbitov Atlantiku". Jeho volání bylo přijato stanicí United Wireless "HA" v Hatterasu. O několik měsíců později přijal radista lodi SS Arapahoe volání o pomoc SOS z SS Iroquois. Rádiový důstojník Haubner tedy má tu čest být spojován s prvými dvěmi případy použití SOS v Americe, poprvé jako odesílatel, a podruhé jako příjemce. Vzhledem k pomalosti byrokracie v přijímání mezinárodních standardů v bezdrátové telegrafii, bylo v USA formálně přijato SOS až v roce 1912.

Kromě uvedených CQD a SOS používaných jako signál naléhavosti, existoval ještě signál XXX, který označoval starost o bezpečí lodi., bezpečí osoby na palubě, nebo osoby viděné z paluby. Dále ještě signál TTT, který byl používán jako bezpečnostní návěští upozorňující na led, bouři a další navigační výstrahy. Signál MEDICO byl užíván loděmi bez lékaře hledající lékařskou radu z jiné lodi, nebo z pobřežní stanice.

Pro radiotelefonické volání o pomoc jsou určena slova "MAY DAY", což odpovídá Francouzské výslovnosti výrazu "m´aider", tedy "pomoz mi". Fonický ekvivalent XXX (urgentní) je výraz "PAN", odvozený z Francouzského "panne", což znamená "neštěstí" nebo "nehoda". Signál TTT (bezpečí) je ve fonickém provozu "SECURITY", opět z Francouzského "sécurité". Kmitočet pro fonické nouzové volání byl určen na 2 182 kHz.

Na třetí mezinárodní radiotelegrafické konferenci v roce 1912 bylo přijato usnesení, že lodi mají povinnost sledovat výskyt nouzových signálů na vlnové délce 600 metrů (500 kHz), volací a tísňový kmitočet pro oblast Great Lakes (Velká Jezera, tedy Erie, Huron, Michigan, Ontario, Superior, St. Clait, St. Lawrence River a Facts & Figures) byl určen 410 kHz. Mezinárodní zákony požadovaly aby každá loď přerušila vysílání na tři minuty vždy v 15 a 45 minutě každou hodinu a v tuto dobu poslouchala volání o pomoc. Na této konferenci byla připomenuta nedávná tragedie parníku Titanic. Z tohoto důvodu bylo učiněno mnoho kroků ke kooperaci používání bezdrátové radiotelegrafie pro námořní bezpečnost.

Great Lakes – "Velká Jezera"

Zajímavostí je, že použití CQ jako všeobecné výzvy bylo v roce 1911 nahrazeno kódem QST. Radioamatéři však (jak je známo) si podrželi jak volání CQ, tak i QST.

Tento článek se mi v počítači válel již delší dobu, a k jeho zveřejnění mne vyprovokoval Martin 1RR svým článkem "100leté jubileum nouzového kmitočtu 500 kHz".

Čerpáno z :

http://www.qrz.co.il/

http://www.telegraph-office.com/tel_off.html

http://www.stormy.ca/