Ilegální rozhlasový přijímač z koncentračního tábora Buchenwald.

Tento článek sice nemá nic společného s počátky rádia a s jeho objeviteli, právě tak jako není zprávou o technickém pokroku, ale určitě si také zaslouží patřit do dějin rádia.

Dne 11 dubna 1945 došlo ke vzpouře vězňů koncentračního tábora Buchenwald u Výmaru proti jednotkám SS střežícím tábor, a o tři dny později tábor již definitivně osvobodily jednotky US armády.  Otázkou je, jak mohla být vzpoura vězňů tak dokonale načasována, vždyť jednotky SS nebyly žádný "mejdla" a za normálních okolností by k tomu naprosto nemohlo dojít, každý pokus o odpor by byl okamžitě v zárodku potlačen. Řešení spočívá v tom, že vězňové byli dokonale informováni o pohybech fronty, a o tom, že se k ním již blíží americká osvobozovací armáda.

Mezi vězni byli totiž také radioamatéři, kteří s nasazením vlastního života přes všechna přísná opatření byli schopni postavit rozhlasový přijímač na střední vlny, a později také krátkovlnný přijímač a vysílač, ale to je již námětem dalšího článku. Dnes to jistě nevypadá jako nic zvláštního, ale zkuste si uvědomit, že něco takového, třeba i jen vlastnictví nepovolených součástek, se v táboře trestalo smrtí, s čímž vězni museli počítat.

Kbelíkový přijímač

 

Jeho základem byl v té době velmi rozšířený přijímač DKE 1938, jehož součástky vestavěli na pertinaxovou desku do kbelíku od mazadla na boty. Tento přijímač pocházel z dílny koncentračního tábora, ve které byli odborníci z mnoha zemí. Původně jej dostali jako nefunkční k opravě od jednoho dozorce, kterému pak vrátili prázdnou skřínku obsahující pouze základní desku bez součástek a reproduktor, s omluvou, že bohužel přijímač je neopravitelný.

Náčrtek provedení přijímače

Na dalším obrázku je později zhotovený náčrtek autorem jeho úprav, znázorňující, jak byl přijímač v kbelíku umístěn. Je zde vidět vlastní pertinaxovou desku přijímače, svinutou síťovou šnůru a sluchátka, mezi nimiž jasně vyniká srdce přijímače – elektronka VCL11.  Vnitřnosti kbelíku byly zakryty falešným dnem, na kterém bylo mazadlo (tuk) na boty i s kartáčem. Pro vyjímání krytu sloužil přilepený francouzský klíč.

Detail sestavy přijímače (vzhůru nohama).

Rozmístění součástek přijímače

Schema jeho zapojení

 

Na fotografiích není původní přijímač, ale jeho replika vzniklá v šedesátých letech, pro městské museum ve Výmaru.

Zdroj: http://www.radiomuseum.org/