Ernst Teodorovič Krenkel – RAEM
Proč o něm psát?
Protožebyl slavný polární cestovatel, zachránil 104 lidských životů po nehodě v Arktidě, byl jmenován hrdinou Sovětského svazu, byl jedním z čtyř lidí na ledové kře, která během 274 dnů byla hnána z oblasti severního pólu ke Grónsku, stal se doktorem geografických věd, byl po mnoho let předsedou Ústředního radioklubu SSSR se stovkami tisíc členů. Tento radioklub – nyní Ústřední radioklub ruské federace - nese jeho jméno.Záliv na pobřeží ostrovaKomsomolec a jeden z ostrovů v Severnaja Zemljajsou také pojmenovány po něm, a také polárníhydrometerologickáobservatoř na Franz Josef Land, stejně jako třeba průmyslovka v St. Petersburgu nebo výzkumná loď hydrometeorologické služby. Také 22.03.1938 obdržel čestný titul "Hrdina Sovětského Svazu". Pro radioamatéry bývalého SSSR je Ernst Krenkel stejně legendární osoba, jako W1AW, Hiram Percy Maxim, pro amatéry USA.
Ostatně svůj neobvyklý volací znak RAEM zdědil po stanici ledoborce Čeljuskin, který byl rozdrcen ledem v arktickém moři v roce 1934. E. Krenkel byl na tomto ledoborci hlavním radiooperátorem, a za zásluhy o záchranu trosečníků tuto volačku dostal přidělenu osobně.
Životopis.
Ernst Krenkel se narodil 24 prosince 1903 chudé rodině v Bjelystoku, jeho otec byl učitel němčiny a latiny. Ve věku 15ti let dokázal Ernst opravit petrolejová kamna, mlýnky na maso a dětské kočárky. V roce 1920 dokončil kurz pro radiooperátory, načež strávil dva roky v Rudé armádě jako trubač (a špatný trubač, jak sám tvrdil). Zemřel 8. prosince 1971, ale do té doby prožil opravdu zajímavý život se spoustou dobrodružství a úspěchů.
Prvé úspěchy.
V oněch historických dobách byly krátké vlny ještě v kolébce, a spojení na KV s Arktidou nebylo dosud nikdy odzkoušeno. Krenkel přesvědčil profesora Leninovy laboratoře aby mu poskytl vybavení, že námořnictvo je bude testovat v Arktidě. Pak odejel do Leningradu (cestu si platil sám) a zeptal se lidí od námořnictva, je-li pro něj připraveno místo v polární expedici, úspěšně blafoval, že byl pověřen zkouškami nové krátkovlnné radiostanice.
V Archangelsku byli všichni přesvědčeni, že je blázen, navázat s tak malou radiostanicí a ještě k tomu na krátkých vlnách spojení s pevninou je naprosto nemožné. Ale krátce po jeho příjezdu na stanici Novaja Zemlja se spojil s Baku, a později s celým světem. Neuvěřitelné- zněl jednotný hlas ostatních polárníků.
V zimě roku 1930 spolu se šesti dalšími polárníky na Zemi Františka Josefa byla jeho stanice v historii nejsevernější, která kdy do té doby pracovala na krátkých vlnách, a 12 ledna se mu dokonce podařilo navázat spojení s antarktickou expedicí admirála Byrda (viz také http://www.c-a-v.com/content.php?article.395)!
Později také pracoval na palubě největší sovětské vzducholodi W-3, následovala plavba na ledoborci Sibirjakov a mnoho dalších.
Katastrofa ledoborce Čeljuskin.
Severovýchodní cesta byla velmi důležitá. Podél sibiřského pobřeží byli lovci kožešin, meteorologické stanice a mnoho dalších, kteří potřebovali dodávky zásob – jídlo, šatstvo, stroje a léky. Ledoborec Čeljuskin dostal za úkol ještě před zimou plout podél severního pobřeží se zásobami pro jednotlivé stanice. Expedice vyrazila 16 června 1933 na příkaz Otto Schmidta, s Krenkelem jako hlavním radiooperátorem. Na palubě byli inženýři, tesaři a polárníci, kteří měli vystřídat posádku stanice na Wrangel Island.
Zkáza ledoborce Čeljuskin
Loď plula stále pomaleji a pomaleji, až nakonec zůstala uvězněna v ledovcích. Každému bylo jasné, že nezbývá, než ledoborec opustit. Bedny a sudy obsahující rýži, konzervy, cukr, citróny, cibule, přikrývky, kožichy, a podobné zboží, byly z lodi vyneseny. Náhle lodí otřásl prudký úder, a hned potom další. Všem bylo jasné, že loď již dlouho nevydrží. Velitel expedice Otto Juljevič Schmidt předal lodní deník a zápisy z pozorování kapitánovi, a spěchal za Krenkelem, aby odeslal nouzové volání. Jenže tou dobou Krenkel měl již stanici rozebranou a jednotlivé díly přenášel na led. Náhle se loď zvedla a chvíli stála téměř svisle, z komínů se vyvalil obrovský mrak kouře – a na místě již nebylo nic, jen tmavá voda. Toto se odehrálo v únoru 1934. Na ledové ploše zůstalo 104 mužů a žen. Rychle byl postaven stanový tábor, v rádiovém stanu se pak ubytovali Otto Schmidt a Ernst Krenkel spolu se třemi dalšími členy posádky.
Jak na tyto události vzpomínal Ernst Krenkel:
"24 února jsme přestavěli náš radiový stan, z hrubých prken jsme zhotovili stůl, pod který jsme umístili akumulátory a na stůl přijímač a vysílač. Tento stůl bylo mé posvátné místo, byl jsem velmi rozhněván, pokud na něj někdo postavil čajovou konvici nebo plechovku. Ve stanu jsme také měli malá petrolejová kamínka a lampu. Ráno v půl šesté Ivanov zapálil kamínka a postavil na ně plechovku s ledem na čaj. Já jsem vstával krátce před šestou, abych si v 06:00 mohl vyměňovat s pevninou zprávy o povětrnostní situaci."
Ze základny vyslali pro trosečníky malé letadlo, které mohlo při každém letu převést několik osob, ale pouze za předpokladu příznivého počasí na mysu Vankarem a současně nad ledovým táborem. Ženy a děti (ano, mezi trosečníky bylo i dvouleté dítě) byli samozřejmě evakuovány v prvé řadě. V další fázi měl být evakuován zbytek, ale 50 z nich se dobrovolně nabídlo zůstat jako "posledních deset".
Samozřejmě, že záchranná akce by bez rádiového spojení byla nemožná. Krenkel pečlivě udržoval zařízení, jelikož v noci klesla teplota ve stanu i pod nulu, a po zapálení kamínek se okamžitě orosilo.
"musel jsem vybavení rozebírat, leštit kontakty a všechny součásti uložit co nejblíže kamínkům, aby co nejdříve oschly. Při této práci bylo zakázáno mne rozptylovat a mluvit se mnou, takže jsem klel a mumlal si sám pro sebe. Schmidt byl zticha, dobře věděl, že úspěch celé záchranné akce závisí na stavu rádiového zařízení."
V noci z 8 na 9 dubna začal led pukat a v poslední chvíli se ještě podařilo zachránit anténní stožár. Den poté bylo počasí mimořádně příznivé, takže mohla současně operovat tři letadla a každé se stačilo třikrát vrátit. Dne 12 dubna (po 7 týdnech na ledu) zbývalo zachránit již jen šest osob, mezi nimi byl samozřejmě i Ernst Krenkel. Traduje se (ale není potvrzeno) že pro další lety bylo nutno (stejně jako v předchozích případech) udržovat signální oheň, aby se pilot záchranného letadla mohl orientovat podle kouře. Ale poslední den již žádné dříví nebylo k dispozici, takže zbývající trosečníci byli nuceni přiložit na oheň své kožichy a doufat, že nebudou nuceni zůstat na ledu ještě další noc.
Po návratu z jedné výpravy na pustý ledový ostrov v květnu 1936 bylo Krenkelovi oznámeno, že byl vybrán do Papaninovy výpravy k severnímu pólu – tentokrát největšímu, nejnebezpečnějšímu podniku v historii polárního výzkumu.
274 dnů na ledové kře.
Novinová zpráva: "Moskevské letiště, 22 března 1937. Ernst Krenkel stojí před námi, velký, s otevřenou a odhodlanou tváří, chytrý, upřímný trochu ironický. Pět velkých vícemotorových letadel je připraveno startovat na sever. K jednomu z nich ve svém koženém oblečení kráčí Krenkel vpřed přes zasněženou přistávací plochu. Než nastoupí do stroje, pilotovaného Molokovem, rozloučí se s manželkou: pozdravuj kolchoz! – tento výraz měl ve zvyku používat pro svou rodinu."
Papaninova výprava, zleva: E. T. Krenkel, Ivan D. Papanin, Jevgenij K. Fjodorov, Pjotr P. Širšov
Na Rudolfově ostrovu museli čekat na lepší počasí až do 21 května. Pak vykopali ze sněhu lyžemi vybavené podvozky letadel a polévali křídla horkou vodou, aby je zbavili ledu. Deset hodin po odletu z Rudolfova ostrova byl odeslán radiogram "Zde je UPOL. Slyším vás hlasitě a jasně". Dále – jako obvykle – následovala stavba "domovského stanu" zhotoveného z kajčího peří v hedvábném povlaku, vážícího pouze 17 kg. Následoval stan "áčko" pro hydrologickou laboratoř a samozřejmě nezbytné stožáry pro anténu.
Dne 21. května 1937 byla otevřena první polární výzkumná stanice "Severní pól I" (89° 25' s. š. a 78° 40' z. d.). Na stanici pracovali: Ivan D. Papanin (1894 - 1986), Pjotr P. Širšov, Ernest K. Krenkel a Jevgenij K. Fjodorov. Vedoucí stanice Papanin se staral o hospodářské věci, Krenkel udržoval spojení se světem, Širšov zkoumal směr mořských proudů, hloubku oceánu, teplotu vody a Fjodorov prováděl astronomická, gravitační a magnetická měření.
Členové stanice sledovali každou změnu ledu v důsledku změny teploty. Stanice driftovala k jihu. (Drift je volné posouvání předmětu po vodní hladině vlivem mořských proudů a větrů. Driftující kry pokrývají téměř celou hladinu Severního ledového oceánu. Rychlost driftující kry v důsledku větru je asi 50krát menší než rychlost samotného větru). Stanice driftovala k jihu kolem nultého poledníku, později směrem k východnímu pobřeží Grónska rychlostí asi 0,5 m s-1. Kra ale pomalu pukala a tála. 4. února 1938 zůstal už jen malý zbytek kry o rozměru 50 x 30 m, ale i na něm bylo několik trhlin. Expedice ukončila svoji pouť dlouhou asi 2 500 km po 274 dnech 19. února 1938, kdy dosáhla 70° 44' s. š. a 19° 21' z. d. Posádka stanice byla evakuována na ledoborce Tajmyr a Murmansk. V polovině března dorazila posádka do Leningradu po přestupu na ledoborec Jermak.
E. T. Krenkel ve stanici Severní pól I
Ale zpět k událostem kolem rádia. Ernst Krenkel napsal ve svých pamětech: "všichni prokazovali ohromnou úctu k rádiovému zařízení, vždyť to bylo naše jediné spojení s vnějším světem. Nikdo se nesměl dotýkat čehokoli na mém malém stole ve stanu. Ležel na něm kapesní nůž a štípací kleště – nezbytné nástroje v případě rozlomení ledové kry, kdy by bylo nutno rádio urychleně evakuovat. Vysílač a přijímač mimo dobu vysílání byly uloženy ve zvláštních přepravních boxech.
Často jsem spal v jednom kuse nanejvýše tři hodiny, kvůli vysílacímu rozvrhu rádia. Papanin byl překvapen mou schopností velmi rychle usnout, což byla podle něj velmi dobrá vlastnost zvláště pro radistu."
QSL za spojení s driftující stanicí UPOL
Ve své knize popisoval všední i dramatické momenty ve tmě polární noci. Jak bylo jídlo uloženo na několika různých místech, stovky metrů vzdálených od sebe, tak, aby při rozlomení kry nebyly ztraceny všechny současně. Jak kra praskla přímo pod stanem. Jak větrná elektrárna přestala v bezvětří nabíjet baterie a byli nuceni se střídat u kliky ručního generátoru. Jak se ve vánici ztratil a nakonec se ke svému překvapení objevil před stanem. Jak ve svém zbývajícím volném čase (a bylo jej opravdu málo) pracoval s amatérskými vysílači po celém světě. Jak nakonec, když ledová kra (přesněji její zbytek) měla za sebou plavbu kolem Grónského pobřeží a konečně se setkali s ledoborci Tajmyr a Murmansk.
Mýty a skutečnost
Bezbřehá sovětská propaganda vytvořila z Ernsta Krenkela mýtického super radiotelegrafistu. Nicméně, pokud si přečteme bez předpojetí jeho vzpomínky, a také vzpomínky jeho přátel a blízkých osob, vzniká další obraz – o mnoho více lidský a skutečný. Všichni se shodují v tom, že Krenkel byl skvělý přítel, odvážný, a také skutečný radiotelegrafista – profesionál, čemuž nasvědčuje celý jeho život. Právem tedy byl Hrdinou Sovětského Svazu. Skutečností je také jeho příspěvek k ovládnutí Arktidy i k rozvoji radioamatéřiny.
Ale žádný super-telegrafista nebyl. Není známo, kolik znaků za minutu dokázal přijímat, ale podle jeho kolegů nevysílal příliš rychle, spíše pomalu. Také žádných radioamatérských závodů se nikdy nezúčastnil. Jako technik také za mnoho nestál, jak o tom na jednom setkání radioamatérů vyprávěl N. V. Kazanskij, jeho bývalý blízký přítel. Doktor geografických věd sice byl, ale čestný (přesněji – jen jako ozdoba, i když ne vlastní vinou), neměl za sebou roky učení na vysoké škole, ani žádnou vědeckou práci. Stejně tak jako byl filatelista, dokonce předseda Všesvazové filatelistické společnosti. Prostě na slavného člověka se velmi snadno přilepují další tituly...
Byl ale také odvážný v tom, že jako jediný radioamatér SSSR si klidně nechal na QSL vytisknout svou domácí adresu, a jeho adresa byla dokonce (ta drzost!) zveřejněna v mezinárodním Callbooku. Bylo jeho velké štěstí, že v roce 1937 byl mimo dosah na ledové kře, blíže k pólu než k Moskvě, jinak by jeho místo odpočinku bylo daleko jižněji, například v okolí Kolymy, bez práva na korespondenci, s jeho podezřelým jménem, místem narození a sklonem k ironii.
Takto Krenkel nakreslil svou rodinu....
Ukázky QSL lístků na téma E. T. Krenkel
Čerpáno ze zdrojů:
RAEM - мои позывные – na stránkách http://vivovoco.rsl.ru/VV/PAPERS/BIO/KRENKEL/RAEM/RAEM.HTM