Přímosměšující přijímač

 

Přijímač s přímým směšováním, nazývaný také homodyn, je přijímač, ve kterém se přijímaný radiosignál přímo mění na signál zvukového kmitočtu pomocí nízkovýkonového oscilátoru jehož kmitočet je stejný nebo poloviční, než je přijímaný kmitočet. Podle principu činnosti se také někdy tento systém přijímače nazývá „superheterodyn s nízkým mezifrekvenčním kmitočtem“

 

Historie.

 

První přijímače s přímým směšováním se objevily již na počátku rádiového pravěku, když ještě neexistovaly žádné elektronky, spojení probíhalo na dlouhých a superdlouhých vlnách, vysílače byly jiskrové nebo obloukové a na přijímací straně se používal koherer nebo galenitový detektor. Časem bylo zjištěno, že citlivost detektoru ke slabým signálům se výrazně zvyšuje, je-li k přijímači navázán další oscilátor s malým výkonem, pracující na kmitočtu blízkém kmitočtu přijímaného signálu. Pak při příjmu telegrafních signálů byly slyšitelné zvukové zázněje, jejichž kmitočet se rovnal rozdílu mezi kmitočtem místního oscilátoru a kmitočtem přijímaného signálu. První oscilátory tvořily rotační generátory, které pak byly nahrazeny elektronkami.

 

Ve čtyřicátých letech minulého století byly přímosměšující přijímače vytlačeny superhety a přímozesilujícími přijímači, což bylo dáno tím, že hlavní selektivita u přímého směšování je zpracovávána na nízkém kmitočtu. I když je zase pravdou, že nízké kmitočty se zesilují lépe, než vysoké. Sestrojit zesilovač s elektronkami s vysokou citlivostí a nízkou úrovní šumu je poměrně obtížné. Renesance v používání přímosměšujících přijímačů nastala opět v šedesátých letech nástupem nových hardwarových komponent, tranzistorů a operačních zesilovačů. Pak již bylo snadné sestrojit filtry s vysokým činitelem Q pomocí operačních zesilovačů a současně bylo zjištěno, že přes relativní jednoduchost tento systém přijímačů vykazuje jakost srovnatelnou se superhety. Kromě toho, u některých typů směšovačů může být kmitočet oscilátoru poloviční oproti přijímanému kmitočtu, což je velkou výhodou při konstrukci přijímačů pro příjem VHF a UHF signálů.

Zvláštní zájem o přijímače s přímým směšováním nastal mezi radioamatéry pracujícími na krátkých vlnách, jelikož přijímač na tomto principu dokáže v krátkém čase sestrojit i úplný začátečník s minimálními náklady. Značnou zásluhu na popularizaci tohoto systému má V. T. Poljakov, od poloviny sedmdesátých let se přijímač s přímým směšováním se třemi až pěti tranzistory stal základem „bastlení“ typického začátečníka na krátkých vlnách.

 

 

Příklad zapojení jednoduchého přímosměšujícího přijímače systému Poljakov.

 

Přednosti a nedostatky.

 

Hlavní nedostatek, který je současně klíčovou výhodou tohoto typu přijímače, je kmitočtová blízkost zrcadlového kanálu příjmu k přijímanému kanálu. V praxi je značně obtížné odfiltrovat druhý kanál při nízkých kmitočtech, jenže v některých aplikacích filtrovat druhý kanál není vůbec nutné, protože je téměř jisté, že druhý kanál je volný. Tato situace nastává u VKV rozhlasového vysílání, kdy při licencování silné stanice je snahou ponechat prázdné místo. Z tohoto důvodu při použití přímého směšování pro VKV přijímače není nutný dokonalý vstupní filtr, a všechno ostatní se snadno vejde do jediného čipu, bez externích součástek. Takovéto miniaturní velmi levné přijímače jsou používány v elektronických přístrojích jako jsou mobilní telefony a podobné.

 

V případě použití přímého směšování pro KV, například pro radioamatérské přijímače, je přítomnost dvou pásem velmi nepříjemná, jelikož na úzkých amatérských pásmech je spousta rušení od kmitočtově sousedních stanic. Potlačit příjem nežádoucího kanálu je možné pomocí fázově kompenzační metody, ale tímto je přijímač zbaven své nejdůležitější výhody, totiž své jednoduchosti.

 

ZDROJ:

LITERATURA K DALŠÍMU STUDIU: