Staré pověsti radioamatérské - část 1.

 OK1DOM

Blíží se konec roku do hektického finišování. Tak mne napadlo odlehčit trochu situaci sepsáním různých příhod, které se vždy dávaly k dobrému o klubových večerech. Vystupují tam známí i méně známí radioamatéři, bohužel mnoho z nich již není mezi námi. Věnujme jim tichou vzpomínku.

Je právě 17. výročí 17. listopadu, tak bych byl rád, aby si všichni uvědomili, jaká byla tenkrát doba, a hlavně to vyjádřili při volbách. Osoby, které byly před 17 lety u moci dodnes tahají za nitky. Ostatní z pohodlnosti, ze zvyku či z neochoty je to klidně nechávají dále dělat a nechtějí po nich jakési vyúčtování toho, co tenkrát dělali a čím škodili. Mnoho amatérů i z mého okolí přišlo o koncesi jen kvůli tomu, že rušili neodborně nainstalovanou televizi nějakého papaláše, že měli lepší výsledky než příslušný práskač, že svými znalostmi vyčnívali. Pro ty starší pro osvěžení paměti, pro ty novější pár vzpomínek na dobu, kdy se na formulář na prodloužení koncese nejprve musela vyjádřit Základní organizace Svazarmu, potom Okresní rada, dále získat razítko Krajské rady, dát k podpisu na Český radioklub a ještě byl vznesen dotaz na Základní organizaci KSČ na pracovišti, i když žadatel nebyl členem této ani jiné strany. Strach, který tu panoval, zdůvodňuje chování jednotlivých osob v této první příhodě.

Spadla mi police. To by nebylo nic tak mimořádného, ale při úklidu na mne vyblafla klubová koncese vydaná v r. 1956. Byla to taková knížka vázaná do zelených plátěných desek, na první stránce s hlavičkou MINISTERSTVO VNITRA. Vzbuzovala podstatně solidnější dojem, než pozdější list papíru A4, který se vydával v Rumunské.

Vzpomínám si na jednu příhodu, kdy se koncese v tomto vázaném provedení osvědčila. Jeli jsme s klubem na nějaké závody, dojeli na kopec v koloně složené z jednoho žigulika, dosti naloženého Wartburga a Škody 100. Vypuklo velké hemžení, začalo se vybalovat, stavět stožár, stany, když najednou se přihrnuly dvě osoby. Byli to tajemník MNV a předseda JZD, kteří bez jakéhokoliv vydechnutí na nás vyjeli, kdo že to jsme, co tam děláme a ať se sebereme a okamžitě vypadneme. Jindra OK1AGA v klidu vytáhl koncesi, otevřel ji na první straně a řekl, že jsme radioamatéři, a že budeme odtud závodit až do neděle večer, můžete se podívat na naše povolení. Sotva si funkcionáři socialistické republiky a družstevnictví přečetli záhlaví, ztuhli a s omluvami přímo asijskými čelem bije do země vycouvali do vysoké trávy, kde zmizeli tak dokonale, že by i Vietnamci záviděli. Když jsme pak v neděli v podvečer projížděli při návratu obcí, tak vypadala zcela vylidněně, ba i slepice běžely se schovat do křoví.

 

(všechny obrázky s výjimkou první strany lze kliknutím zvětšit)

 

Takhle vypadala koncese vydaná přesně před 50 lety. Byla vydaná v době, kdy režimu nepohodlní lidé fárali v Jáchymově, v Příbrami, kdy bylo prakticky vyloučené mít vlastní vysílačku doma. Zajímavé je, že se tenkrát šetřilo, nevydávala se listina jen na pár let, ale do nekonečna prodlužovala, i když se téměř všechny údaje postupně změnily. Zrušená byla až v roce 1996! Doporučuji pečlivě přečíst předtištěné texty, z odstupu času možná úsměvných, ale v tehdejší době myšlené a brané smrtelně vážně.

 

 

Svého času někdo přinesl do klubu několik nových meteorologických balonů, ještě zabalených v krabičkách. Padl návrh je využít na vytažení antény. Jeden sehnal láhev vodíku, další z podniku vypůjčil Š1203, Ivan obstaral centrálu a na podzim se vyrazilo na víkend na závod mimo dosah městského rušení a manželek. Místo bylo vybráno dobře, velké posekané pole, jen blízká okreska, po které jsme přijeli, široko daleko žádný strom. Vynosily se věci, Š1203 se přebudovala ze stěhovacího vozu na vysílací pracoviště. Přichystali jsme se nafouknout balón, anténa na bubnu přichystána, kotvící kolík zaražený hluboko do země, když po otevření krabičky jsme zjistili, že se jaksi vzala prázdná krabička od balónu, který jsme zkoušeli v Praze. Tábor postavený, začalo se smrákat, nebyla šance dojet do Prahy a zpět včas. Pohled na krabičku vnukl myšlenku. Na štítku byla firma Primeros gum, výrobce rovněž dalších chvalně známých latexových výrobků.

Asociace byla nasnadě, i vyrazili jsme neprodleně do města, jehož střechy jsme viděli na obzoru. Na náměstí bylo hbitě nalezeno místo, kam jsme mířili, lékárna s nepřetržitou službou. Po zaklepání magistra, vidíc partu mužů, zkušeně vyhodnotila situaci a bez dotazů dala na okénko 3 balíčky prezervativů. Nestačilo to. Tak doplnila do 10 balení. Opět nám to bylo málo. S naprosto nevěřícím výrazem přepočítala krabici, mumlaje si něco o kancích. Na místě jsme nechali pár kousků, abychom nezpůsobili kalamitu v porodnici a odjeli do tábora. Vyděšený pohled magistry nás dlouho doprovázel. Pak už to šlo ráz na ráz. Rozbalit, nafouknout, zavázat, přivázat. Vypadalo to celé poněkud pouťově, ale svazek nafouknutých šprcek vytáhl anténu spolehlivě do výše.

Spodní konec drátu se přivázal provazem ke kolíku, skrz plexisklo protáhl okénkem do auta a konec strčil do anténního konektoru. Nahodila se centrála a už se jelo. Anténa vytažené do výše dosud nevídané fungovala skvěle, tak to při závodě odsejpalo. K ránu rate poněkud poklesl, dívali jsme to za vinu podmínkám. Probralo nás silné troubení. Vylezli jsme ven z poněkud zamlženého auta a nevěřili vlastním očím. Přece jenom ne všechny balonky nebyly dobře zavázané, plyn z nich unikl, navíc se k ránu ochladilo, což způsobilo další snížení vztlaku. Balónky klesaly, anténa se pokládala na strniště. Protože jsme přecházeli z pásma na pásmo, tak se co chvíli anténní člen přelaďoval, u elektronkových konců byl velký rozsah doladění a toho, že knoflíky jsou nastavené jinak, si nikdo nevšiml. Prudký poryv větru srazil anténu zcela dolů na okolo projíždějící auto a drát se zachytil za přední nárazník. Překvapenému řidiči se tak náhle vyskytl výhled přes přední sklo na svazek prezervativů v různém stavu nafouknutosti. Mladá spolujezdkyně byla zcela konsternovaná z toho, že tou dobou už měla být doma v posteli, aby ji za chvíli mohla přijít vzbudit maminka. Auto bylo promptně osvobozeno a s omluvou propuštěno i s osádkou.

Jaké poučení z toho plyne?

1. kotvit balónové vertikály alespoň do 3 stran
2. i když je výrobek „electronically tested“, stejně může propouštět
houby Husákovy děti, příčinou populační exploze v 70. létech bylo pár hamů, kteří chtěli mít vysoké vertikály

Staré pověsti radioamatérské - část 2.

Na Polní den jsme párkrát jeli na Luční horu v Krkonoších. Domluva s KRNAPem byla poměrně rychlá, podmínky rozumné, tenkrát ještě byla radioamatérská organizace schopná se domluvit s ochranáři na výjimkách pro radioamatéry při závodech. Nahoru jsme vyjeli jako páni v Š1203 a novější hranaté Volze, vše zapůjčeno z podniku. Vzhledem k dopravě nebyl problém vzít s sebou i různě nezávodní věci pro potěšení odpočívajících hamů. Milan OK1ADT si obstaral obrovský triedr, který se prakticky nedal udržet v ruce, tak k němu měl jako příslušenství trojnožku. V teplém odpoledni ho vytáhl ven a obhlížel hory. Najednou nás začal svolávat, abychom se přišli honem podívat. Bylo na co. Zachytil dvojici, která se v domnělém bezpečí kleče daleko od cest oddávala miliskování. Milan zaaretoval šrouby na stativu, mezitím se vytvořila fronta a už to jelo. Vždy jeden koukal a ostatní mu to stopovali na staničních hodinách. Ten co byl u optiky nahlas komentoval dění jako na hokeji. Po uplynutí příslušné doby se zase zařadil na konec. Když šlo dolů tričko, ve frontě propuklo nadšení, při kalhotkách na kleči už přímo jásot. Prostě peep show za socialismu. V logu byla tou dobou docela slušná mezera, i když předtím i potom to chodilo.

V dalším roce ho trumfnul Jindra OK1AGA, z Moskvy si přivezl hvězdářský dalekohled, byl tam k mání za pár šupů. Tentokrát už nic podobného se nepodařilo objevit (a že jsme se snažili), zato jsme šokovali hamy, kteří jeli ze Sněžky, když jsme jim řekli, ať si dají pozor, že u třetího prvku odpředu se jim povoluje matka, že pozorujeme už půl hodiny, jak se jim vytáčí.

_..._

Před jedním závodem jsme se rozhodli, že s sebou vezmeme také manželky, milenky a tak vůbec. Zkušení ženáči odhadovali, že po jedné takové akci budou mít od svých polovic pro příštích 20let pokoj, protože se manželky na místě přesvědčí, že do hospody je daleko, a že manželé na závody jezdí skutečně za účelem vysílání. Z Prahy vyrazila obzvlášť dlouhá kolona šesti aut mohutně naložená lidmi a hebletím všeho druhu s výjimkou dalekohledů (to pro jistotu) včetně jednoho vozu Jirkových přátel z dederonie. V podhůří najednou z příkopu vyskočil zelený mužíček z bílou čepicí a červenou plácačkou a jevil tendenci stavět první vozidlo v rychle jedoucí koloně. Přetížená vozidla měla dlouhou brzdnou dráhu, trubky na střechách tancovaly, zakrátko byla plná silnice aut, jejichž řidiči zoufalým manévrováním se snažili zabránit srážce. Vidě, co způsobil, mužíček rychle mával rukama se slovy „jeďte, raději jeďte“ a zmizel zase do křoví v příkopu čekat na další oběť.
V noci, to naštěstí ženské už spaly, se při hledání stanic z reproduktoru jasně ozvalo „...výzva, výzva do závodu...dej to sem.. gloglogloglo ááách...výzva do závodu...“. Tak nás inspiroval, že jsme hned také hodili rundu, pochopitelně s vypnutým mikrofonem.

Hlavou rodiny ze spřáteleného Německa byl také radioamatér, skřípal zubama, když mu někdo připomněl jeho čerstvě změněnou značku z DM na spíše exotické dálavy připomínající Y2. V neděli dopoledne jsme ho posadili k zařízení, anténu natočili do Němec a pověřili ho, aby nasekal pár Helmutů. Začal volat výzvu krásnou němčinou. První stanice, která ho zavolala, byla nějaká OK2, kde zaboha nemohli pochopit, proč jim česká klubová stanice odpovídá silně lámanou češtinou proloženou mnoha německými slovy. Dietmarovi nikdo nešel pomoct, protože ostatní hamové, potvory jedny, se váleli smíchy a čekali, jak se z toho vyvlíkne.

_..._

Byli jsme svého času takoví blázni, že jsme klidně přijeli pod kopec a v rukou a na zádech vynesli veškeré vybavení na kopec, abychom ho zase v neděli po závodě snesli dolů. Takže auta jsme zaparkovali v Rokytnici a nahoru na Lysou horu táhli trubky, batohy, stan, spacáky, olověný akumulátor 54 Ah na popruhu přes rameno rovnou pod vlekem. Schválně se někdy podívejte, co je to za výstup. Nějak jsme ráno vyrazili později, cesta trvala déle, zkrátka nahoru jsme dolezli asi 10 minut před začátkem závodu. Náhodnému návštěvníkovi by se naskytl pohled na malebně rozhozené hromádky batohů, v jejichž popruzích vězel vždy jeden chlap. Ve 14 hodin někdo poznamenal, aniž by změnil polohu, že závod právě začíná. Po dalších 10 minutách Tonda sestavil na nalezeném prkénku rovnou na zemi zařízení a Jindra OK1AGA jako First Operator rozjel závod. Zbývající členové postupně tak, jak se vzpamatovávali, začali budovat stanoviště a po 2 hodinách jsme se za nepřerušeného provozu i s prkénkem přestěhovali pod střechu.

Příštím rokem jsme se rozhodli, že raději nahoru věci nataháme po etapách. První skupina jela už v týdnu na jednu chatu u hřebene Krkonoš, kam si nechala přivézt chatařem i trubky od stožáru. V sobotu před závodem nesli trubky a židle po hřebenové cestě československo-polského přátelství, která se klikatí střídavě po české a polské straně hranice, a kde podle momentální politické situace buď dusili českoslovenští pohraničníci Poláky, nebo polští sbírali a odváželi Čechy a obě strany ve shodě buzerovaly Němce. Na jednom místě se usadili k odpočinku a očím překvapených kolemjdoucích turistů se vyskytl pohled na několik vandráků, kteří sedí uprostřed cesty mnoho kilometrů od nejbližší chaty na klasických dřevěných židlích a kochají se výhledem do kraje.

Staré pověsti radioamatérské - část 3.

Občas zafunguje boží spravedlnost. Byli jsme na dosud neobsazovaném Kotli zrovna v době, kdy byla inverze v 1000 m. Kdo byl pod, měl smůlu, přes pohraniční hory se nedovolal. Zato nám to šlo náramně, dlouhé řady Jugošů, Belgičanů a Holanďanů, udělali jsme odtamtud každého, kdo měl anténu lepší než umělá zátěž, byl z toho historicky nejlepší výsledek. Jeden ze známých klubů to zaregistroval a vyhodnotil, že to musí být naprosto úžasný kopec, když takoví nýmandi, jako my, jsme je převálcovali rozdílem třídy. Příští rok se na něj přihlásili, v rámci pravidel pro schvalování kót ho dostali, měli více pásem a vůbec. Jenže ten rok se přihnala šílená buřina, roztrhala jim stany, deníky odfoukla do Polska, srazila a naprosto zdevastovala stožár včetně antén, převrhla gazika, no děs. My jsme v té době byli schovaní ve zděné věži na Koňském vrchu poblíž Orlické přehrady. Každou štěrbinou prýštily proudy vody, celé zařízení jsme rychle přikrývali igelity, ono elektronkám přece jenom nesvědčí, když se na ně prská. Jenom jsme ve dvou se snažili udržet anténu, aby se neotáčela jako korouhvička a nezpřetrhala koaxy. Každopádně jsme byli velmi rádi, že se na to koukáme skrz okna a nejsme nahoře na Kotli.

A navíc nás hřálo, že jsme byli ve výsledkové listině zase před nimi.

_..._

První Polní dny, které jsme zažil coby elév, jsme jezdili od hvězdárny v Ďáblicích na Ládví. Jednou přijel Tonda OK1DAN poněkud pozdě. Jelikož jsme jezdili na jeho zařízení, tak to byl mírný průšvih. Později nám vyprávěl, co se mu stalo. Vlastnil přibližovadlo Fiat 600. Dojel na křižovatku jako první a čekal na zelenou. Jakmile mu na semaforu skočila zelená, prudce se rozjel. Jenže auto již nebylo nejnovější, podlaha poněkud zvetšelá, tak se sedačka vytrhla a milý Tonda zmizel i s sedačkou vzadu naležato jak brouk na krovkách s nohama u stropu. Naštěstí pro maloobjemový motorek to bylo moc a celkem rozumně uprostřed křižovatky chcípnul. Tím pochopitelně křižovatku zcela zablokoval. Když ostatní řidiči se po zhola zbytečném troubení přišli podívat, co se děje, tak milého Tondu našli v dosti netradiční řidičské pozici. No, pomohli mu ven, Tonda si adjustoval sedačku drátem a opatrně odjel, závod byl zachráněn.

Jeho zařízení se skládalo z mnoha krabiček od RF11, v každé byl nějaký stupeň rádia či vysílače, sestavit dohromady to uměl jen on. Oscilátor byl kvůli stabilitě krystalový, ten rok už byl pokrok, měli jsme dokonce 3 krystaly! Tenkrát bylo zvykem, že stanice volaly na pevném kmitočtu a rádiem se ladilo přes celé pásmo, hlásilo se vždy „ladím od horního konce dolů“ příště „ladím od dolního konce nahoru“, ostatně kmitočty jednotlivých závodníků byly známé. Některé stanice používaly jako dopomoc panoramatický adaptér k RXu (rozmítali přijímací kmitočet a na dlouhoosvitovém osciloskopu zobrazovali čáry od nosných) a podle umístění čar poznali, kdo to je.

Na pásmu se najednou objevil OE3XXA, pro nás DX, jenže jako na potvoru měl transceiver a neposlouchal kolem, jen na svém kmitočtu. Naštěstí mu oscilátor ujížděl, a když docestoval na jeden z našich krystalů, tak byl náš. To bylo slávy! Dnes je to rutinní záležitost.

_..._

 

Staré pověsti radioamatérské - část 4.

O stejném víkendu se na Krásné hoře ještě přihodila další věc. Bylo kole 3. hodiny ráno, když najednou se ručičky měřáků na vysílači přestaly pohybovat. Přijímač poslouchal normálně. Tenkrát jsme neměli transceiver, ale zvlášť přijímač a zvlášť vysílač, vždy se to muselo napískávat na sebe. Umělo to AM, FM a pochopitelně CW; SSB na VKV tenkrát používalo jen několik technicky nejzdatnějších stanic. Vše bylo napájené z olověného akumulátoru z auta, který vydržel po celý závod. Na současnou dobu QRPP, na konci byla jedna E180F, tenkrát vf výkonové tranzistory u nás nebyly, ostatně ani na západě to nebylo běžné. Důležitou výhodou byla poměrná odolnost vůči tomu, co se dělo na výstupu. Tonda OK1DAN, konstruktér tohoto a mnoha dalších, klubem používaných zařízení už dávno spal, tak jsme ho nechtěli hned budit. Z krabice se vylovil šroubovák a už šly kryty dolů. Za svitu malé 12V lampičky se zdálo vše v pořádku, žádný drát nikde nebimblal. Chvíli jsme dovnitř koukali jako husa do flašky, pak jsme kryty opatrně vrátili nazpět, vylovili z podlážky šroubky a adjustovali do původního stavu. Rozhodli jsme probudit chudáka Tondu, který šel spát po půnoci. Na třetí oživovací pokus naskočil a vyslechl mlčky náš report. Pak se pohrabal v batohu, vylovil avomet a změřil baterku. Ručička nedošla ani na desátý dílek. „Vy volové, vždyť vám nekmitá oscilátor“ konečně Tonda promluvil. Náprava byla rychlá. Připojila se nová baterka, hned bylo lépe, ručky se hýbaly, dokonce světlo se naprosto evidentně rozjasnilo. Než jsme zase stačili vše umístit na své místo, tak Tonda už zase spokojeně pochrupoval ve spacáku. Pak nám došlo, proč jsme na to nepřišli sami. Napětí klesalo tak pomalu, že se oči tomu stačily přizpůsobovat, proto jsme nepoznali pokles napětí už ze svitu žárovky. Ta původní baterka byla špatná, při příštím závodě vydržela jen 20 minut a byla na dně.
Zkrátka podpětí i přepětí, vždycky špatně.

_..._

Vůbec celý víkend na Krásné hoře byl takový smolný. Závod se rozjížděl vždy fonicky, až po několika hodinách, když se vytloukly blízké stanice, se přecházelo na telegraf. Jindra OK1AGA se začal shánět po klíči a najednou se zjistilo, že ho nikdo nevzal. Obvykle se z batohů účastníků vyvalilo několik klíčů, tentokrát nikdo nevzal nic. Co teď? Jindra nezaváhal, zavolal blízkou stanici a začal klíčovat tlačítkem mikrofonu. Potvrdili, že signál je dobrý, takže jsme mohli vyjet i telegraficky. Dodnes má Jindra můj obdiv, že dokázal dobře vysílat na šíleně tvrdém tlačítku ruského mikrofonu, kdy i při jen pouhém jeho držení za chvíli úplně zdřevěněl palec.

Při svých pokusech na KV postavil Jirka agregát do jakési kamenné apsidy, aby nás nerušil hlukem. Tvar výklenku byl shodou okolností takový, že jako vedlejší efekt soustřeďoval hluk jako zrcadlo a vyzařoval ho jedním směrem. Během dne se najednou z lesa vynořil hajný. Lesů pán byl v klidu, protože jsme ho předem požádali o povolení vstupu do lesa, ale byl velmi překvapený, že zdrojem takového rachotu, který slyšel skrz hustý les na více jak 1 km byla takováhle malá kočička.

Odpoledne se přihrnulo jemné mžení a přineslo s sebou večerní zimu. Chtělo to něco teplého k večeři, tak se jeden ham rozhodl vyzkoušet benzínový vařič ještě z dodávek UNRRA. Kdo ho nezná, tak ať si představí zmodifikovanou benzínovou letlampu. Nalil do nádržky benzín, natlakoval, trochu odlil na pánvičku a zapálil. Obsah pánvičky shořel a zhasnul. Tak různě rozebíral, čistil, protahoval trysky, při té příležitosti vše hojně pobryndal benzínem. Protože venku bylo hnusně, tak to činil v předsíňce stanu, ze kterého se vysílalo. Vařič měl položený na dřevěné bedně od zařízení, aby se nemusel shýbat a aby nepropálil plátěnou pogumovanou podlážku. To bylo naše štěstí. Najednou to blaflo, vysoký plamen olíznul celtu až ke stropu, dole chytnul benzín na podlážce a z trysek začal stříkat do prostoru hořící benzín. Kuchař nezaváhal, čapnul dřevěnou bedýnku za držadlo a i s vařičem vyhodil ze stanu na déšť. Díky všudypřítomnému vlhku oheň na podlážce se podařilo rychle uhasit, promočené stanové plachtě se nic nestalo, jen dvojice operátorů měla vzadu lehce očouzené bundy a židle. K jejich cti svědčí, že ani na okamžik nepřerušili práci, jen se otočili, co se to proboha za nimi děje. Vařič na dešti chvíli protestoval, ale nakonec to také vzdal.

Tak byl k večeři studený luncheon meat na chlebu s dobře vychlazeným pivem a v noci jsme se zahřívali rumem.

Nikdy jsme tam už nejeli. Kopec nic moc, při odjezdu jsme málem zapadli do bahna, na vrcholu malá planinka obklopená vysokými stromy, nějakých 230 pracně vydřených spojení dalo výsledek jen 28000 bodů. Některá varování se mají poslechnout.

_..._

Chtěli jsme si vyzkoušet, jak se pracuje z Orlických hor, tak jsme vyrazili na Šerlich k Masarykově chatě s Tatrou 805, populární Kačenou. Cesta tam proběhla bez problémů, Jirka OK1DR svého miláčka perfektně připravil. Nahoře bylo sice mlhavo, jemně mžilo, ale Zdeněk OK1DZL přitáhl celou bednu hnědého uhlí jemný oříšek, kamna dobře táhla, takže bylo dobře. Už jen pohled na lehce kouřící komínek dokázal člověka potěšit. Závod proběhl bez zvláštních událostí, nakonec přece jenom vykouklo sluníčko na balení, tak jsme v pohodě zapakovali a vydali domů. Jen jsme dojeli do první vesnice pod kopcem, tak Jirka OK1DR, který řídil, prudce zabrzdil na návsi a vyskočil ven. Babky, tlachající na lavičkách v klidném podvečeru zmlkly a zpozorněly. Z motoru se valil hustý černý dým, po nadzvednutí krytů navíc vyšlehly plameny. Babky vykulily oči, a rychle hledaly brýle, aby jim nic neuniklo. Skočil jsem rychle do kabiny a pokoušel se vytáhnout hasicí přístroj. Vůbec nešel ven, spony zarezavěly a nešly otevřít. Tak jsem pořádně zabral a milý hasičák šel i s kořeny. Jirka hbitě postříkal motorový prostor a bylo po ohni, jen pára se valila. Tou dobou už pomáhal i Ivan OK1ANS, který jel za námi v doprovodném vozidle. Byl chudák celý špatný s toho, když viděl, jak z před ním jedoucí Kačeny se začalo silně dýmit jak ze sestřeleného letadla a nedokázal nás zastavit, protože mobily tenkrát nebyly, silnice byla úzká, samá zatáčka, na blikání Jirka nereagoval, protože ve zpětném zrcátku zvící toho, co mají ženské v kabelce, dozadu moc neviděl. Nějaké houkání v Kačeně, kde za jízdy bouchá tlupa trpaslíků různě velkými kladivy do každého plechu a do toho v otáčkách ječí motor, není absolutně slyšet.

Když už bylo po všem, tak se otevřely dveře v nástavbě a osádka, která tam jela, se ptala, proč stojíme tak blbě, že na čůrací přestávku je moc brzy. Vůbec nevěděli, že se tam málem ugrilovali! Po rozptýlení dýmu se zjevil důvod požáru. Z motoru Kačeny jako z každého vojenského vozidla unikal olej. Jako správný skaut Jirka nesnesl pomyšlení, že by olej jen tak volně kapal na zem na chráněném území, tak motor různě vycpal hadry. Při odjezdu na hadry zapomněl a hadry dobře procucnuté olejem položené na výfukovém potrubí po jeho nažhavení využily příležitost a začaly doutnat.

Babky zavřely pusy, měly na rok nové téma a při dalších výjezdech vždy před odjezdem každý nenápadně, aby to Jirka neviděl, zvedl kryt a podíval se na motor Kačeny, jestli tam něco neleží.

Staré pověsti radioamatérské - část 5.

S Kačenou jsme si vůbec užili. V r. 1990, sotva se otevřely hranice, jsme vyrazili do Laa, pochopitelně s Kačenou. Po dálnici jsme si to upalovali důstojnou sedmdesátkou, víc se z ní nedalo vytáhnout – no možná, že jo, ale už tak to chlastalo víc, než bylo zdrávo, přece jen 3,5t je znát. Za Jihlavou jsme si udělali přestávku. Když jsme potom vyjížděli z parkoviště, tak to zadkem tak divně mejklo. Za chvíli znovu. A ještě jednou. Seděl jsem s Jirkou v kabině, tak jsme se domluvili, že to není samo sebou. Jirka zastavil u krajnice a šel se podívat, co se stalo. Při pohledu na levé zadní kola to bylo jasné, vyšroubovaly se matky. Proklínali jsme, že jsme to neobjevili o pár minut dříve, kde jsme mohli opravovat v klidu rovného velkého parkoviště. Takhle Jirka vůz opatrně šoupnul na poněkud zablácenou polní cestu a začalo se měnit. Bohužel jsme bez matek jeli delší dobu a otvory v ráfku kolem šroubů se pěkně omamlaly, takže se Jirka rozhodl kolo raději vyměnit. Kdo měl co do činění s Tatrou 805 ví, že tenhle malý náklaďáček má nepoměrně velká kola. S kolem se manévrovalo velmi těžko, ale nakonec se vše pod vedením Jirky podařilo bez újmy na končetinách. Po tělocvičné vložce jsme pokračovali směrem ku hranicím. Tam jsme vyvolali docela obstojný rozruch. Nejdřív přišli dva českoslovenští celníci, nezajímal je nějaký kontraband, ale že ještě takovéhle vozidlo neviděli a jestli by si ho nemohli prohlédnout. Jirka se ujal průvodcovství a protáhl je autem. Celí nadšení nás opustili, ani pasy nechtěli vidět. Na druhé strany hranice se k nám hnal Rakušák, oči navrch hlavy, že prý nic takového ještě neviděl a jestli bychom mu to nepředvedli. Tak si Jirka jako polyglot zopakoval prohlídku tentokrát v němčině.

I Laa jsme vzbudili zaslouženou pozornost. Našli jsme místo na zaparkování uvnitř v jakémsi átriu. Zvenku haly byla Rakouská armáda s jakýmsi vozem, zájem o ně veškerý žádný. Zato u nás, zvláště když jsme vytočili oba magirusy, bylo narváno jak u stánku. Už jsme měli zmáknutý turistický okruh jako na zámku, aby se nám návštěvníci nepomíchali. Začátek byl vždy u motoru, vzduchem chlazený osmiválec je fascinoval. Se spotřebou to už bylo horší. V kabině, kde o co méně bylo budíků na palubní desce, o to více pák trčelo z podlahy, si nechali vysvětlit, že to má náhon na všechny 4 kola, redukci, uzávěrku diferenciálů, když se s tím přijede pod kopec, tak nejdříve se půl hodiny přesouvají páky, ale pak se jede kopec nekopec. Různé kastlíčky považovali za velmi rozumné a užitečné, vnitřní prostor za pěkně vyřešený, plátěné hamaky za zajímavé místo pro relaxaci. Oni v tom nespali, nevěděli, že po několikeré noci se hamaka změní na lože hodné Záhoře. Co se týče kamínek, nevzbuzovalo to u nich žádné reakce. Až když se jim ukázala zvenku dvířka, za nimi popelník, vedle uhlák s uhlím, tak padli na svá teutonské pozadí. Nemohli se odloučit, musela se jim pořád dokola ukazovat funkce horních a spodních dvířek.

Teprve když jsme přijeli do Prahy, tak se Jirka přiznal, že mu jeden Němec na místě nabízel za Kačenu tehdy nejnovější plně osazený transceiver od Kenwoodů přímo ze stánku. Jen taktak unikl lynčování, že na výměnu nepřistoupil, v té době už jsme měli druhou v garáži, stačilo přehodit značky a zase bychom jezdili.

_..._

 

Staré pověsti radioamatérské - část 6.

V klubu, když ještě byl na třídě Rudé Armády, jsme měli dlouhodrátovou anténu dlouhou kolem 80 m z 2,5 mm transformátorového smaltovaného drátu nataženého z lávky od komína protější školy rovnou doprostřed okna, kde procházela střední příčkou futra hamovny v posledním patře vysokého činžáku. Jednou jsem byl v operátorce, když tu najednou šílená rána, okna se rozdrnčela, jelikož tenkrát nebyly pemprsky, tak to potom každý nenápadně vyklepával z nohavice. Venku bylo vidět jen, jak něco padá na zem. To holub v rychlém letu přehlídl drát a narazil do něj. I když jsme věděli, co to je, tak to vždy byl šok.

Na konci, při odchodu z tohohle krásného QTH, už nikdy jsme neměli pro sebe celé patro baráku, jsme vylezli na střechy školy, abychom anténu odvázali. Předtím jsme si chystali lana na spuštění antény na zem, ale zjistilo se, že to je zbytečné. Jen jsem za izolátorem začal rozkrucovat upevnění, tak to pinklo, drát se přetrhnul a sletěl na zem. Pak jsme na zemi zjistili, že se za léta působením tahu a teplot tak vytvrdil, že ho stačilo rukou ohnout do pravého úhlu a okamžitě se v ohybu ulomil.

Zajímavé bylo, že jsme se vždy stěhovali z půdy do sklepa a naopak. Po krásných prostorách v domě na třídě Rudé Armády jsme se přestěhovali do sklepa poblíž Rokytky. Tam byla operátorka, ostatně po krátkou dobu, protože pro strašné vlhko nám tam vše rezivělo, přímo pod záchodem bytu o patro výše. Odpadní trubka přímo procházela stropem a po ohybu mizela ve zdi. Každý neznalý vždy ucukl a zastrčil hlavu mezi ramena, protože si myslel, že mu obsah po spláchnutí letí rovnou za krk. Po jednom dešti se Rokytka rozvodnila a kanalizací nám natekla do klubovny. Tenkrát spustili bafuňáři Obvodního výboru velký řev, když se na návrzích na zrušení dočetli vcelku pravdivé vylíčení, že měkké části zařízení okousaly krysy a kovové zkorodovaly díky povodni.

Tenhle barák patřil mezi poslední, kde ještě bylo 120 V. Měli jsme různá převodní trafa, takže kromě žárovek na stropě už všude v zásuvkách se vyskytovalo napětí 220 V. Nevýhodou bylo, že hlavní přívod nestačil a v rytmu klíčování či modulace blikaly žárovky. Byl to pěkný bič na operátory, protože každý v klubu viděl, jestli dotyčný pracuje, nebo si jen tak poslouchá. Ke koloritu patřilo zavolat směrem k operátorce, že dotyčný dává příliš dlouhé čárky.

Tehdy byl problém s měřicími přístroji, pro většinu amatérů byly nedostupné, a protože nešlo prostě jít a koupit hotové zařízení v obchodě, tak se stavělo s výsledky různými, někdy i hrůznými. Tonda OK1DAN byl sice výborný konstruktér, ale většinou se spokojil s tím, že na výstupu vysílače se mu rozsvítila žárovka, filtry podle něj zbytečně ubíraly výkon. Protože znal nastavení ovládacích prvků, tak se tak moc nedělo, protože jednotlivé stupně nebyly přebuzené. Horší bylo, když jeho zařízení dostal do ruky někdo jiný. Zdeňkovi bylo upřímně jedno, jaký výkon z vysílače jde, jen když ručky měřáků zvonily o dorazy. Jednou během závodu nás zavolala OK1ORA bratru přes 100 km, že máme nějakou závadu na přijímači na 70 cm, že už nás volá přes půl hodiny a my je neslyšíme. Upřímně jsme se podivili, protože tou dobou jsme vůbec žádné vybavení na 70 cm neměli, jen na dvoumetr. Příčina byla nasnadě. Předtím seděl u zařízení Zdeněk a postupně pokroutil knoflíkama tak, až se ručičky pohybovaly podle jeho vkusu. Řešení bylo jednoduché. Vždy před začátkem závodem Tonda bez ohledu na stupnice hnul nastavením měřáků tak, aby při správném nastavení úrovní cinkaly ručičky o dorazy. Zdeněk byl spokojený a okolní stanice také.

_..._

Jako posluchač jsem si sehnal starou silně zaprášenou E10aK, která ležela delší dobu bez krytů na půdě. Správně jsem vyhodnotil, že takhle s ní nemůžu do bytu, takže když nebyl nikdo doma, tak jsem ji strčil do vany a sprchoval ji tak dlouho, dokud nezačala odtékat do kanálu čistá voda. Vanu jsem pak vyčistil, aby nebylo pozdvižení a ekárnu dal na balkon na týden vyschnout. Po týdnu jsem ji postavil na stůl, připojil na zdroj a po výměně několika vadných elektronek začala fungovat. Takový to byl stroj, zkuste to s moderním transceiverem! Poslouchání mi hodně dalo, měla široký filtr, takže jsem si musel vytrénovat uši.

Ve 13 hodin se na 3,775 MHz scházeli důchodci, kroužek vedl předseda našeho klubu OK1AVC. Kroužku se zúčastňoval také jeden DuDr. (důchodce u dráhy), který si koupil starý vechtr u trati poblíž Úval a na stará kolena se věnoval zahrádce, přitom hned vedle mu projížděly jeho milované vlaky po trati na Kolín. Zdroj pro anodu konce vyřešil zcela jednoduše a netradičně: nechal si do hamovny natáhnout drát z troleje. Na kroužku padl dotaz na tvrdost takového zdroje. On na to, že si vcelku nestěžuje, jen když kolemjedoucí lokomotiva je v tahu, tak že to poklesne. Podíval se z okna a poreferoval: „hele, zrovna tady jeden vlak stojí na červené, moment, teď mu blikla zelená, to mašina zabere, já budu povídat dál, ať to slyšíte“, načež se úroveň signálu mírně, leč slyšitelně snížila.

Milan OK1ADT byl vyučený jemný mechanik. Nikdo by tomu nevěřil, protože měl jednu ruku jako já obě. Na zařízení jeho profese byla znát, vždy perfektně mechanicky vyrobené, navíc to i fungovalo.

V Amatérském rádiu vyšel návod na TTR1, konstrukce prvního celotranzistorového transceiveru postavitelného z u nás dostupných součástek od jednoho slovenského hama z Košic. Velice se mu zalíbil a hned se pustil do stavby, v časopise byly zveřejněny i tišťáky, takže nemusel nic vymýšlet. Jenom k měl potíže součástky jaksi vměstnat na desky, pořád něco někde přečuhovalo. Nakonec se mu to podařilo nějak našlapat, vypadalo to zcela profesionálně jako japonské konstrukce kapesních tranzistoráčků, ani kousek volného místa. Vyrobil na to krásnou krabičku. Po několika měsících vyšla v časopise oprava s omluvou, že omylem zveřejnili desky ve 2/3 velikosti.

Tak měl Milan řízením osudu a díky svým schopnostem zcela miniaturní transceiver, který překonala až před nedávnem IC706.