VZDUCHOLOĎ ITALIA A RÁDIO.

Příběh zániku vzducholodi Italia

Tragický let vzducholodi Italia k severnímu pólu v roce 1928 je dodnes v povědomí veřejnosti - u nás mimo jiné i díky účasti českého vědce Františka Běhounka. Méně se ví, že kolem zániku vzdušného obra je dodnes celá řada záhad a nevyjasněných okolností.

Velitel výpravy italský generál a letecký konstruktér Umberto Nobile nebyl nezkušený nováček. Měl za sebou řadu letů na vzducholodích, z nichž mnohé sám zkonstruoval. Před expedicí Italie přeletěl na prakticky stejné vzducholodi Norge z Evropy do Ameriky přes severní pól. Před osudným pádem podnikla Italia nejen cestu z Milána až na Špicberky, ale i několik průzkumných letů nad neprobádanými oblastmi dalekého severu. Expedice měla být završena letem k severnímu pólu a vysazením skupiny výzkumníků na ledové kry. Nad severní pól se Itália dostala 21. května bez větších problémů. Počasí však nebylo příznivé a ke řízení tábora na kře proto nedošlo. Jeho vybavení později trosečníkům zachránilo životy... Při zpátečním letu vzducholoď bojovala s nepříznivým větrem, ale stále se blížila k základně na Špicberkách. Od předpokládaného přistání výpravu dělily již jen hodiny, když se Italia náhle vzepnula přídí vzhůru a současně začala prudce klesat. Nobile nechal spustit všechny tři motory na plný výkon a současně poslal jednoho muže na hřebet lodě, aby zjistil, zda jsou uzavřené všechny ventily pro vypouštění nosného plynu. Pokles se zrychloval a přecházel v pád. Na poslední chvíli se ještě podařilo vypnout všechny motory. Následoval drtící úder.

Nejdříve narazila gondola zadního motoru a utrhla se i se strojníkem Pomellou. Zemřel patrně ve chvíli nárazu nebo krátce po něm. Nobile se ještě pokusil dovést vzducholoď k rovnějšímu a měkčímu sněhovému poli, ale Italia už na pohyby kormidel nereagovala. Záď odlehčená náhlou ztrátou motoru se zvedla a další úder ledu směřoval na velitelskou kabinu, která se odtrhla od trupu. Ti, kdo přežili, nad sebou viděli Italii s rozervanou ranou v místech, kde dřív byla velitelská kabina. Na lávce levého motoru stál strojník Arduino. Troska vzducholodě rychle stoupala a za chvíli zmizela v mlze. Spolu s ní navždy zmizel fyzik Pontremoli, strojníci Arduino, Caratti a Ciocca, opravář Alessandrini a novinář Lago.

Posádka

gen. Umberto Nobile - velitel výpravy

korv. kapitán Adalberto Mariano - kapitán vzducholodi

Filippo Zappi, Alfredo Viglieri - důstojníci

Natale Ceccioni - hlavní mechanik

Giuseppe Biagi - radista

Felice Trojani - letové přístroje

Calisto Ciocca (1), Attilio Caratti (1), Vincenzo Pomella (2) - strojníci motorů

por. Ettore Arduino (1) - velitel strojníků

Renato Alessandrini (1) - technik

Finn Malmgren (3) - švédský meteorolog a fyzik

František Běhounek - český fyzik, specialista na elektrické jevy a kosmické záření

prof. Aldo Pontremoli (1) - fyzik z milánské univerzity, střídal se s Běhounkem v pozorování

Ugo Lago (1) - zpravodaj italského listu Popolo d'Italia

S šestnácti muži na palubě byl i živý maskot – Nobileho foxteriér fenka Titina, která byla také nakonec s osmi přeživšími členy posádky zachráněna.

(1) Zmizeli beze stopy se zbytkem vzducholodi po nárazu.

(2) Zahynul bezprostředně při nárazu na led.

(3) Zemřel při pokusu dojít pěšky pro pomoc.

Nově postavená vzducholoď měla za úkol prozkoumat ze vzduchu další, dosud neznámé polární končiny. 6. května 1928 vzducholoď doletěla do Kingsbay na Západních Špicberkách. Poté provedla 15. - 18. května úspěšný výzkumný let nad Zemí Františka Josefa. K severnímu pólu odstartovala ráno 23. května. Vzhledem k bouři nad severním pólem jen proletěla a vracela se zpět na základnu. Zatížena námrazou ztroskotala na ledové kře asi 100 km na sever od Severovýchodní země. Devět členů posádky (ze 16) ve velitelské gondole přežilo katastrofu.Byla zorganizována obrovská mezinárodní záchranná akce. Poslední trosečníci byli zachráněni 12. července sovětským ledoborcemKrasin. Před tím ale při letu do oblasti pátrání po trosečnících zahynul slavný norský polárník Roald Amundsen.

Své zkušenosti z polární výpravy vylíčil český účastník výpravy, profesor František Běhounek hned po návratu do vlasti v díle "Trosečníci na kře ledové", které vyšlo ještě roku 1928 v překladu v SSSR a ve Švédsku, později v překladu německém, italském, holandském,  španělském, slovinském, rumunském a částečně  i francouzském. Odtud také jsem čerpal některé, jinak nepřístupné, údaje.

Průběh letu a katastrofy byl již mnohokrát popsán, proto se zde soustředím na fakta, která se týkají našeho hobby – rádia.

Hlavním hrdinou tohoto vyprávění je ale radiotelegrafista Giuseppe Biagi, narozen 2. února 1897, zemřel v Římě 1. listopadu 1965. Není to sice všeobecně příliš známo, ale ve skutečnosti byla výprava generála Nobileho zachráněna pouze díky jeho lenosti.

Když byl Běhounek roku 1929 povolán do Říma, aby vypovídal jako svědek před komisí, která vyšetřovala katastrofu Nobileho vzducholodi, sešel se s inženýrem Trojanim, svým druhem z ledové kry. Od něho se dozvěděl zajímavý příběh krátkovlnné vysílačky. Biagi, veselý a spokojený jako vždy, připlahočil se s ní do hangáru v Kingsbay a právě ji nakládal do vzducholodi, když se objevil velitel vzducholodi, korvetní kapitán Mariano. "K čemu to?" tázal se, ukazuje na vysílačku. "No přece pro lidi, které vysadíme na pólu. Kdyby vzducholoď musela odletět..." -  "Nesmysl!" odbývá ho Mariano. "Vzducholoď od nich neodletí, zůstane zakotvena. Nech to tady, je to zbytečná přítěž!" Odchází a Biagi se za ním dívá, škrábaje se rozpačitě za uchem. Tak vida, zbytečně se dřel s tím krámem! Váží to třicet kilo, půl hodiny to táhl, těžké je to jak hrom. Všechno nadarmo. Pojednou se usměje, bystře se rozhlédne a potom strčí malou skříňku do své drobounké kabiny. V té panuje sám, nikdo do ní nevstoupí, protože by se tam ani nevešel, když on je uvnitř. A tak letěla vysílačka s nimi na severní pól.

Rudý stan – bydliště trosečníků

Po dopadu trosek velitelské kabiny na led se okamžitě rozeběhla pátrací akce – bylo nutno najít a sesbírat vše, co by trosečníkům umožnilo přežít, hlavně potraviny, zbraně a nástroje. Náhle Běhounek se s úžasem se zadíval na radiotelegrafistu Biagiho. Malý sukovitý desátník širokých ramenou stál za úzkým kanálem asi sto metrů daleko a divoce mával rukama.

Mariano, stojící za Běhounkem vysvětloval "signalizuje rukama, že našel přijímač". Oba si razí cestu svízelnou cestu k Biagimu a potkávají ho s malou skřínkou s ebonitovými knoflíky a bílými číselníky v náručí. Je to malý krátkovlnný přijímač anglické výroby. Biagi jej staví opatrně do sněhu a nevšímaje si četných dotazů, vrací se, provázen svými druhy, k místu, kde je nakupena divoká změť trosek.

Zdá se, že tu na jediné hromadě leží celá rádiová kabina, odtržená od velitelské při hrozném nárazu na led. Biagi loví v kupě plátěných cárů a v husté spleti drátů a s nekonečnou opatrností vyprošťuje jinou skříňku. Mariano na ní hledí s velkým údivem, kroutí nevěřícně hlavou, ale zdržuje se jakékoli poznámky. Krátkovlnná vysílačka, výkon 25 wattů, jedna elektronka, pracovní napětí 12 voltů. Vyzkoušený dosah čtyři sta námořních mil (přes sedm set kilometrů) na vlně třiatřicet metrů!

Biagi rukávem svetru pečlivě otírá hlazený mahagon skřínky, odklopí víko, a dívá se dovnitř. Náhle zvedne hlavu a vykřikne varovně na Běhounka, který loví o své újmě v troskách rádiové kabiny. Není ani potřebí jeho výstrahy. Na modré papírové krabičce je nakreslena lampa, a když Běhounek opatrně otvírá víko, zjišťuje, že stříbrem pokovené sklo je neporušené. "Náhradní elektronky do přijímače" vysvětluje stručně Biagi a odchází pátrat v širším okruhu po akumulátorech, bez nichž je vysílač bezcenný.

Biagi neúnavně shání další součásti rádia. Právě když mu druhové přicházejí na pomoc, vynořuje se jako skřítek za rozeklanou ledovou krou a klade přes ní dlouhý izolovaný drát, který má být anténou přijímací stanice. Viglieri mu jej pomáhá rozvinout a Běhounek s Marianem přejímají hned nato od něho celou náruč suchých anodových baterií různého napětí. Běhounek znalecky zkoumá jejich potlučený povrch a s uspokojením zjišťuje, že asfalt je na něm sice tu a tam odprýskaný, ale kontakty celkem drží na svém místě. Je oprávněná naděje, že i uvnitř baterií to bude v pořádku, ovšem dokud se nezměří jejich napětí, nelze nic tvrdit.

"Optejte se Biagiho, co je s voltmetrem", žádá Běhounek neklidně Mariana, ale Biagi se místo odpovědi jen pohrdavě ušklíbne a plácne na zadní kapsu kalhot. Jaký by to byl radiotelegrafista, aby neměl stále u sebe kapesní voltmetr, spíše by zapomněl na hodinky! Uklidněný Běhounek obrací pozornost k dvěma těžkým bedničkám s olověnými akumulátory. To je hybná síla vysílačky, bez nich by zůstala němá. Jsou naplněny zředěnou kyselinou sírovou a kdoví zda nezmrzla při těch desíti nebo patnácti stupních pod nulou, která tu ustavičně jsou? Biagi vytahuje z kapsy svůj drahocenný voltmetr a pečlivě měří napětí obou bedniček. Šest voltů má každá, spíše o něco více, dal je pořádně nabít, než vzducholoď opustila hangár.

Trosečníci si ulehčeně oddechnou. To je ohromná naděje v boji o život, teď jsou jisti, že mají zásobu elektrické energie na šedesát hodin vysílání, a taková stručná zpráva o ztroskotání Italie a o zeměpisné poloze tábora její posádky se vyšle za několik minut. Mohou ji opakovat mnohosetkrát a není nejmenší pochyby, že je někdo uslyší. Ale přestože akumulátory tak dokonale čelí mrazu, rozhodují se trosečníci, že na to nebudou příliš spoléhat a že je raději dají do stanu, kde bude přece jen poněkud tepleji než venku.

Zatímco se takto radili, zapojil rychlý Biagi anténu do přijímače a dokončil spoje žhavicí a anodové baterie. Malá skřínka je připravena a hlouček trosečníků se nedočkavě kupí kolem ní. Vždyť jde o druhou polovinu jejich naděje na záchranu, nestačí jen vysílat zprávy do prostoru, je nutno také vědět, kdo na ně odpoví. Biagi se sluchátky na uších pohlédne na své náramkové hodinky a potom začíná otáčet knoflíkem kondenzátoru a lovit stanice v éteru. San Paolo, mohutná krátkovlnná vysílačka na římském předměstí, by měla právě mluvit. Skutečně ji také slyší, trochu nezřetelně, ale to se hned spraví, anténa chce poněkud zkrátit. San Paolo ovšem vysílá bezvýznamné zprávy sportovní a společenské. Je to samozřejmé, ještě nevznikla obava co je s Italií, ačkoli od její poslední radiotelegrafické zprávy už uplynulo šest či sedm hodin. Vzducholoď se přece může zpozdit.

Promluví vysílačka a uslyší Cittá di Milano její hlas? Především je potřebí upravit anténu. Zde už však nestačí pouhý izolovaný drát, přehozený přes dvě kry, je potřebí stožáru, a čím bude vyšší, tím to bude lepší. Mlčenlivý Trojani vypátral ve sněhu kus zábradlí velitelské kabiny a nyní jej vleče k malé kře, na které se Biagi rozhodl vztyčit stožár. Zábradlí je dlouhé skoro dva metry a trosečníci je zarážejí jedním koncem do tvrdého sněhu. Ještě dva provazy a dva kolíky, a už je vztyčen "stožár", na jehož druhý konec zatím Biagi přivázal černou cívku z izolační hmoty, nesoucí jeden drát antény. Pak upevňuje konec drátu k vysílačce, od které vede další drát nevysoko nad ledem. Drát končí v druhém izolátoru, který visí na nízké dřevěné lati, zaražené do sněhu.

Anténa typu dipól je zřízena podle všech předpisů tak, aby vyzařovala k jihozápadu, k místu, kde podle názoru trosečníků leží Cittá di Milano na kotvách v Kingbayském fjordu. Biagi si nasazuje sluchátka přijímače, který stojí hned vedle vysílačky, a hned rozehraje telegrafní klíč vysílačky. První rádiové signály z ledové kry letí prostorem!

Radiotelegrafista Giuseppe Biagi se svou stanicí

Všichni se s napětím seskupí kolem Biagiho a se zatajeným dechem naslouchají. Zvuky jdou tak rychle za sebou, že necvičené ucho je sotva dokáže rozlišit, tři krátké, tři dlouhé, tři krátké, vysílané značky se řadí do jediné věty: "SOS SOS ITALIA NOBILE". Biagi skončí vysílání a jemně otáčí ladicím knoflíkem přijímače, ve snaze zachytit odpověď druhů z lodi Cittá di Milano. K velkému zklamání všech trosečníků jen kroutí hlavou a smutně odpovídá "Si sente niente! Neslyším nic!".

Až po mnoha týdnech si trosečníci uvědomili, jak byli bláhoví ve chvíli, kdy se jim podařilo vyslat prvé volání o pomoc. (Moje poznámka: vzducholoď Italia pracovala na vlně 900 metrů, takže není divu, že o vlnu 33 metrů se nikdo nezajímal). Biagi s nechutí odložil sluchátka, usedl do sněhu a zabořil hlavu do rukou. Až dosud pracoval s neutichající energií, ale nyní již téměř pozbyl naděje.

Přesto ale Biagi jako správný voják poslušně, jak mu nařídil Nobile, vysílá koncem každé hodiny volání o pomoc. Je sice toho názoru, že největší naděje na jejich zachycení je večer, kdy Eiffelova věž vysílá na vlně 33 metrů časové signály, které poslouchá téměř každá loď, aby si podle nich opravila chod chronometrů. Hlavně jej ale trápí příliš nízký stožár vysílačky. Je příliš nízký, potřeboval by nastavit. Proto v přestávkách mezi vysíláním znovu prohrabává sníh mezi troskami, až nachází několik duralových trubek a svazuje je dohromady. Vzniká tenký stožár o délce téměř čtyři metry, dvakrát delší, než původní. Pomocí čtyř provazů jej ukotví k pevným krám, znovu napne anténu a opraví její směrování. Bohužel ani nyní nikdo na jeho zoufalé signály neodpovídá.

Biagi s novým anténním stožárem

Biagi se posléze odhodlal k pokusu, který měl ověřit, zda jejich vysílačka skutečně pracuje. Přenesli přijímač o dvě stě metrů dále, a zatímco Zappi podle Biagiho instrukcí klepal na klíč vysílače, Biagi poslouchal, zda jeho signály zachytí. Zachytil je ovšem bezvadně, z čehož usoudil, že vysílač je sice v pořádku, avšak na vzdálenost, která je dělila od Cittá di Milano nestačí. Po tomto prohlášení došlo mezi Nobilem a Zappim ke vzrušené výměně názorů. "Všichni ti znalci, kteří stanici zkoušeli a prohlásili, že má dosah sedm set kilometrů byli tedy podle vás hlupáci?" vyjel podrážděný Nobile na Zappiho.

Nebyli, generále, zdvořile odpovídal Mariano, místo svého přítele. "Skutečně se jim podařilo navázat spojení touto stanicí mezi Římem a ostrovem Rhodos, a to je asi čtyři sta mil. Jenže to se stalo v noci, kdy je poslech na krátkých a středních vlnách daleko lepší než ve dne. A zde, bohužel, máme nepřetržitý den".

Pokles důvěry trosečníků v jejich radiostanici ale nebyl oprávněn. Jestliže se Cittá di Milano nezajímala o možnost zachytit nějaké nouzové volání trosečníků a neoficiálně prohlásila Biagiho za nebožtíka, neplatilo to o velkém společenství radioamatérů roztroušených po celém světě, kteří právě v těchto letech začali pěstovat poslech na krátkých vlnách. Pro znalce morseovky, a to právě všichni tito lidé jsou, poskytovaly krátké vlny kouzelné možnosti zachytit nepatrnou staničku exotického vysílače, a nejen to, i signály lodí, plujících po všech oceánech. Novinová zpráva, že ztracená výprava vzducholodi Italia má s sebou nouzový, krátkovlnný vysílač, pracující na vlně třiatřicet metrů, byla tím pravým signálem pro všechny radioamatéry, aby tvrdošíjně lovili v tichých nočních hodinách právě tuto vlnu.

Nakonec přece jen jeden mladý radioamatér dal celému pátrání po nešťastné vzducholodi správný směr. Byl to mladý učitel Nikolaj Šmidt, nadšený radioamatér od chlapeckých let. Žil v malém městečku Vozněsenskaja Vochma v severodvinské oblasti, hodně vzdáleném od světa, kde rádio bylo mocným a vlastně i jediným poutem s kulturním životem. Většinu zpráv o tom, co se děje doma i v cizině, čerpal právě z rádia. Oznámení, že od 25. května umlkly všechny rádiové signály vzducholodi, jej neobyčejně zaujalo.

Radioamatér Nikolaj Šmidt

Bylo to 3. června v devatenáct třicet, tedy v době, kdy Biagi obvykle vysílal. Se vzrušenou tváří zapsal na papír tuto zprávu: "ITALIA – NOBILE – FRANZ JOSEF – SOS – SOS – TERRA TENGO – EH – H".  Pochopitelně byl rozrušen, takže došlo k malému omylu – Biagi původně vysílal polohu rudého stanu "Ostrov Foyn circa 30 mil od tábora". První signály zachytil Šmidt správně, slova FOYN a CIRCA mu splynuly v FRANZ JOSEF , zbytek depeše slyšel už jen naprosto zlomkovitě a byl odkázán na dohady.

Nemohl se dočkat jitra. Hned jak otevřel poštovní úřad, poslal svou zprávu do Moskvy Společnosti přátel radia. Společnost mu od počátku důvěřovala, znala své členy. Neváhala a poslala jeho zprávu Komitétu pro pomoc řiditelné vzducholodi Italia. Komitét ji dal radě SOVNARKOM a ta zase italskému konzulovi Spanovi. Spano nelenil a telegrafoval svému ministerstvu zahraničí do Říma, které opět odevzdalo celou záležitost podtajemníkovi ministerstva válečného námořnictva Siriannimu.

Pak se konečně podaří navázat spojení s mateřskou lodí na Špicberkách, a sdělit jim tak svoji polohu. Celý svět, který se strachoval o osud nezvěstných, si trochu oddechne. Okamžitě jsou zahájeny rozsáhlé záchranné akce, jichž se zúčastní 18 lodí, 22 letadel a 1500 mužů ze šesti zemí. Trosečníci slyší hukot motorů, letadla přelétávající nad jejich táborem jim shazují zásoby. Ale žádný pilot nemůže přistát. Pro tyto velké stroje není v okolí stanu žádná vhodná plocha. K táboru se probíjí také sovětský ledoborec Krasin a jsou vyslány i pěší expedice. Musí se jednat rychle.

Ledoborec KRASIN

Roald Amundsen, v té době již 60-ti letý, přes veškeré vzájemné spory s Nobilem, neváhá ani okamžik dát všechny své zkušenosti pro záchranu trosečníků. 18. června 1928 startuje z Tromso francouzský hydroplán Latham s Amundsenem a 5 muži na palubě. Zamíří na Špicberky, odkud chce Amundsen organizovat další pomoc. Po dvou hodinách letu Latham hlásí, že se v oblasti Medvědího ostrova dostal do husté mlhy. Za hodinu přišla další depeše, ale pak už se z éteru neozvalo nic. Do cíle Latham nikdy nepřiletěl. Celý svět je vzrušen touto další tragédií. Veškeré pátrání po Amundsenovi je marné. Později se našel v moři jeden z plováků Lathamu a benzínová nádržka. Z jejich expertizy se usuzuje, že se Latham po pádu do moře ještě nějakou dobu držel nad hladinou. Přesné příčiny zřícení letadla a okolnosti Amundsenovy smrti nejsou známy. Slavný polárník pravděpodobně odpočívá na dně Barentsova moře.

Mezitím pokračují akce pro záchranu Nobileho a jeho druhů v červeném stanu. Jednoho dne švédský pilot Lundborg konečně přistane u červeného stanu. Na palubu svého malého stroje ale může vzít jen jednu osobu. Zachrání generála Nobileho. Velitel tak opustil své muže jako první, ale na druhé straně byl zraněný, a také mohl z mateřské lodi Citta di Milano, kam byl dopraven, nejlépe organizovat další pomoc. Lundborg letí znovu, zachránit dalšího, ale při druhém přistání havaruje, je zraněn, a stává se tak sám trosečníkem. Je sice zachráněn jiným švédským pilotem, ale pak letecké pokusy o záchranu zbývajících mužů ustanou. Piloti po havárii Lundborga již nechtějí riskovat. Blížící se léto, husté mlhy a zejména rozměklé kry v okolí tábora již neumožňují přistání. Veškeré naděje se tak upínají k ledoborci Krasin, který se plnou silou svých motorů prodírá metr po metru ledovými poli k táboru. Z Krasina je vyslán k průzkumnému letu junkers s pilotem Čuchnovským. Ten spatří na ledu tři muže, dva z nich mávají praporky a třetí leží na sněhu. Není pochyb, že jde o tříčlennou Marianovu skupinu, která opustila červený stan, před více než měsícem. Čuchnovský nahlásí jejich polohu Krasinu, ale sám havaruje. Poslední trosečníci byli zachráněni 12. července sovětským ledoborcemKrasin. Jako perličku je ještě možno uvést, že po záchraně posledních osmi účastníků výpravy (včetně Běhounka) ještě na zpáteční cestě zachránili luxusní výletní loď "Monte Cervantes" na jejíž palubě bylo 1500 cestujících, včetně 20 čechů.

 

Biagi na palubě ledoborce Krasin

Zdroj:

http://www.radiomarconi.com/marconi/biagi.html

http://www.c-a-v.com/content.php?article.160

Fr. Běhounek, Trosečníci na kře ledové, 1928

Závěrem ještě jedna jedovatá poznámka. Posádka ledoborce Krasin byla pozvána k diskusím do spousty zemí na celém světě, mimo jiné i do USA a Německa, jen senát Československé republiky jim zakázal přístup, přesto, že je Běhounek srdečně zval..... (viz SENÁT  157schuz/S157008).