Přijímač 0 – V – 1 RV12P2000 + LV1 (1948)

Druhý typ QSL, prvý se nezachoval.

Transceivery 145 a 435 MHz (1955)

RXy: EMIL + Torn Eb (1955)

Známé Eresíčko, TX + PA + zdroj (1959)

TX 145 MHz s GU32 (1962)

Celostátní setkání radioamatérů Gottwaldov 26. - 29. 7. 1963

Základy provozu na RF11 – se svými "žáčky" (1964)

OK2KCE - POLNÍ DEN 1964

QSL z roku 1970 - vytištěno 30 000, nezbyl žádný.

Vše rozesláno za QSO na 1,8 a 3,5 MHz.

Po změně QTH jsem používal QSL klubu DIG

Jak jsem dvakrát začínal.

Milé děti, bylo – nebylo...

Byl jednou jeden radioamatér, jehož velkou radostí bylo ponocovat u svého zařízení a telegrafovat na kmitočtech 1 715 až 1 850 kHz a 3 520 až 3 600 kHz, jelikož takové bývaly předpisy, a tyto pásma mu byly povoleny, což i tak byl veliký pokrok oproti dřívějšku. A proč telegrafie? No, upřímně řečeno, zpočátku z nutnosti, a později proto, že již jej nebavilo stále opakovat "I don´t understand, once more please, slowly". A taky s tou telegrafií protistanice ani nepozná, že jste nachlazeni, nebo že právě zíváte.Takto trávil noci, v jedné ruce tužku, ve druhé ruce klíč, třetí rukou kroutil knoflíky, ve čtvrté chleba se sádlem, pátou sázel do deníku spojení (včetně celého přijatého textu) atd., a byl velice spokojený. A jak to všechno vlastně začalo?

Měl jsem tu kliku, že táta byl také radioamatér, hned po válce jsme spolu obcházeli německé bunkry a rozstřílené tanky, to bylo materiálu!!! To se to stavělo!!! Pak mne pod pohrůžkami násilí donutil (hi) udělat si posluchačské číslo, bylo to tehdy u ČAV, již si ho přesně nepamatuji, ale OK RP a třímístné číslo, začínající tuším na 7. Doklady z té doby mi uplavaly při povodni v roce 2002. Jako prémii jsem od otce obdržel nejnovější ARRL RADIO AMATEUR HANDBOOK, který stál celé 2 US$. Jakým způsobem jej v oné době sehnal, to ví jen Bůh a svatý Václav, jak pravil kapitán Exner. No a dále jsem se již vyřádil ve stavbách přijímačů, poslouchání DX, a to CW i AM (ze začátku pochopitelně nejvíce AM, jako snad každý). Takový přímozesilující přijímač typu 0-V-1, s 2 krát RV12P2000 s výměnnými cívkami na paticích z nožičkových elektronek, to bylo něco úžasného, alespoň do té doby, než se mi podařilo zprovoznit Torn Eb. Ale postupně jsem přišel na to, že na CW byly vzácnější a vzdálenější stanice, takže jsem se přeorientoval od poslouchání "pokeců" na osmdesátce na telegrafii a sbírání DX stanic. Ale nemyslete si, že ony "pokecy" byly jalovým povídáním o ničem, nebo o kocourech, jako v dnešní době, člověk se tam dozvěděl obrovskou spoustu informací, jak provozních, tak i technických, co se komu povedlo, co se nepovedlo, "hele a zkus dát větší odpor do gé dvě.." a podobně. Pamětníci si určitě také vzpomenou na "modulační pokusy", kdy bylo možno poslouchat hudbu z gramo desek v rozsahu od klasiky, až po nejnovější "hity".

Když jsem již měl QSL lístků plnou bednu (kupodivu chodily 100% i pro SWL), začal jsem chodit do radioklubu OK2KCE, byli tam většinou starší pánové, ale nikdy na ně nezapomenu. Například OK2LP, Josef Lempart – bývalý majitel radioopravny, který vychovával (a velmi dobře!) takovým způsobem, že když jsem udělal do chasis díru pro elektronku trochu oválnou, už přistála facka. Vyhodit a koukej to udělat znova a pořádně! Dosud mu za tyto metody děkuji, opravdu mě naučil pracovat precizně. Udělal jsem si zkoušky RO (radiový operátor) a mohl jsem vysílat za dozoru ZO nebo PO (tehdy Zodpovědný operátor, na kterého byla psána licence, později přejmenovaný na VO – Vedoucí operátor a Provozní operátor = zástupce ZO) z klubové stanice. Stále ještě ale mne nelákala vlastní koncese, více mne bavilo zkoušet nová zapojení a stavět. RP číslo se mi s nástupem Svazarmu změnilo na OK2-8576, a opět jsem "lovil" DXy a vůbec vzácné stanice. A tak se doby měnily, až jsem začal být poněkud líný stále docházet do klubu si "zapípat" a hlavně jsem si chtěl odzkoušet čerstvě postavené TXy (byly jich spousty!), odhodlal jsem se dojet stopem do Plzně (to jsem již bydlel v západočeském kraji) na zkoušky OK. Přesto, že jsem byl na telegrafii zvyklý z klubu, přeci jen zapracovala tréma, která se projevila při vysílání ručním klíčem, ale nakonec jsem byl v povolené toleranci chyb a vše vyšlo OK.

Jako céčkař jsem byl omezen na pásma 160 a 80 metrů s maximálním příkonem PA do 10 W. To mne přinutilo zajímat se více o antény, podle hesla, že anténa je nejlepší zesilovač, a skutečně - reporty se začaly značně vylepšovat. Nikdy nezapomenu na QSO s jednou W7 stanicí (k ránu), když jsem dostal report 579 na vysílač, osazený tehdejší novinkou KF508 na koncovém stupni (dával citelně větší výkon, než do té doby používané 2 x OC170). Myslel jsem, že se radostí zblázním. Následovala pak další a další DX spojení, hlavně na vyšších pásmech, ale na to první nezapomenu snad nikdy. Ještě dnes mám raději QRP a handicap doháním kvalitní anténou a operátorskou zručností.

No a přijímače? Tak to byla smůla, jako souseda jsem měl OK1AKU s třídou A, takže tranzistorové přijímače byly rázem odepsány. Ještě že existovaly elektronky, hlavně ty s menší strmostí, jako RV12P2000 a později 6F31, v konvertoru z překopaného "Torna" ke špičkovému přijímači s xtalem v mezifrekvenci – EZ6. Ten se opravdu zahltit nedal, perfektně se s ním jezdilo BK provozem, kdy jsem během volání výzvy poslouchal mezi svými značkami a na volání protistanice okamžitě reagoval. Nevadilo mi ani, když soused byl na stejném pásmu ale ve FONE oblasti. Vysílač pak byl také elektronkový, a sice RM31T překopaný na síťové elektronky, kde v prostoru bývalého VKV dílu (transceiver se superreakčním přijímačem) byl zabudován napájecí zdroj. Obrovskou výhodu to mělo v QRP závodech, kdy jsem dostával body navíc za krystalem řízený vysílač. Tranzistorová zařízení (RX, TX, TRX) jsem pochopitelně vyvíjel také, ale výhradně pro provoz z přechodného stanoviště a po jejich odzkoušení okamžitě následoval další typ, schválně, jak se to dá ještě zdokonalit.

2002 - od levé strany: E10aK se síťovým zdrojem a konvertorem 145 MHz, demodulátory AM-CW-SSB-FM, vedle RM31T se síťovými elektronkami, na ní EZ6 s konvertorem, foto po opláchnutí tlakovou vodou (stejně to nepomohlo).

Jaký klíč? No samozřejmě, nejprve klasický JUNKER, ale pak jsem si postavil opravdovou lahůdku ve svém oboru, elbug dle OZ7BO osazený 3 x ECC81, nic lepšího jsem od té doby neviděl.

No a k VKV - ještě jako RO kolem roku 1958 a dále, jsem jezdíval na Polní Dny s klubovou stanicí OK2KCE (označení "kolektivka" se mi nikdy nelíbilo, takže se mu vyhýbám). Měli jsme k dispozici TX s PA LV1, krystalem řízený, tedy na jednom jediném pevném kmitočtu kdesi v pásmu 2m. U něj seděl na bedničce operátor s klíčem na koleně, vedle něj na zemi jeho střídač s blokem a tužkou. Okolo jsme leželi na břiše my - potěr, 5 krát EK10 s konvertorem, prolaďovali celé pásmo 2 m od jednoho konce k druhému a hlásili jsme "OKxxxx volá výzvu!" nebo "Teď nás volá SPxxxx ", přičemž bylo naprosto lhostejné, zda protistanice jela AM nebo CW. Operátor bleskurychle zareagoval, ohlásili jsme mu přijatý report a předávaný kód, a už bylo QSO a další bodíky v suchu. Mezitím další kroutili anténami na všechny možné i nemožné světové strany (nejdelší spojení se povedlo na anténu 5 prvků YAGI ze záclonových trubek na tyči od smetáku jako ráhno, která v zápalu boje spadla ze stromu na zem). Na 433 MHz sólooscilátor osazený dvěmi LD5 a superreakční přijímač se syrečkem (RD2,4Ta). Široko daleko žádná další stanice, takže jsme nikoho nerušili. Tož tohle byla ta pravá romantika. YL seděly u ohniště, vařily gulášovku z kostek, opékaly buřty, krmily znavené operátory, otíraly jim zpocená čílka, a měli jsme z toho moc pěkné zážitky. To byly skutečné POLNÍ DNY. Samozřejmě, tím nechci nikoho navádět, aby používal takováto primitivní zařízení, technika je dnes mnohem dále, spíše jsem to mínil jako příklad z historie, co je také možno dělat s minimálními prostředky a bez počítačů, pokud je k tomu to pravé radioamatérské zaujetí.

Tak nevím nevím, ale pořídit si koncesi (to ještě ve sbírce nemám), koupit si zařízení (co možná nejdražší, ať ostatní puknou vzteky), s co nejvíce kilowaty, hotovou anténu, sednout do auta, zajet na kopec kam ještě vede silnice (ne moc blátivá) a tam sekat spojení - to by mne asi nebavilo. Ale samozřejmě, proti gustu žádný dišputát, někoho baví na radioamatéřině právě tohle.

Jenže přišel nešťastný rok 2002 se záplavami, a bylo po zařízení. Samozřejmě, že se nevzdávám, a stavím vše znovu – koho tento koníček jednou chytne, propadne mu navždy (dědictví otců zachovej nám, ó pane). Takže co nyní – samozřejmě od toho jednoduššího, s co možná nejnižšími náklady, finance byly zapotřebí jinde. Pořídil jsem si základní "vercajk" no a začal (jak jinak) tradičním zpětnovazebním přijímačem, tentokrát ale tranzistorovým, tento jsem si pak zabudoval do tranzistoráku SELENA jako detektor, aby chodilo také CW, vstupní obvody Seleny jsem díky karuselovému přepínači rozsahů přeladil do amat. pásem, a již to jelo. Pak samozřejmě další a další zařízení, přijímače především přímosměšující, přesto, že nad nimi mnozí ohrnují nos – ale jen proto, že si je nezkusili.

Apropo, je nutný k vysílání mikrofon? Ten zatím nemám...

Můj "BASTLKUTLOCH" do roku 2002

Dům, ve kterém bydlím - 2002

Nyní si QSL tisknu sám.