ANTENNÍ ČLEN

 Optimální přizpůsobení vysílače (nebo transceiveru) s anténou a jejím napáječem je možno docílit pomocí laděného přizpůsobovacího obvodu, který umožní pracovat se současnými tranzistorovými zařízeními s poměrem stojatých vln (PSV, SWR) pod 2. Jeden z hlavních problémů, se kterými se konstruktér potýká, je nutnost použití cívky s proměnnou indukčností (obrázek 1). Sice ještě jsou na amatérských burzách občas k dostání "rolšpulky" z Třince (vojenská radiostanice RS41), ale zde si ukážeme ještě jiné možné řešení. Předem vyloučíme přepínání odboček na cívce pomocí jednoduchého přepínače, jelikož tato metoda vyžaduje přepínač s obrovskou spoustou kontaktů, aby změna indukčnosti byla dostatečně jemná.

 

Obr.1.Cívka s proměnnou indukčností.

 Je možno použít i menší kapacitu a připojovat pevné kondenzátory paralelně. Na nižších pásmech vykazuje přizpůsobovací člen velmi nízké ztráty. Je použitelný pro celý rozsah krátkých vln. Vhodným řešením problémů se změnou indukčnosti cívky může být varianta tohoto zapojení s cívkami, které připojujeme s vhodným krokem pro všechna použitá pásma, například po 0,1 mikrohenry.

 Takové zapojení popsal WD8OYG (D. L. Kinkaid: An automatic antenna tuner. - QST, 1996, January, s. 35- 37), a použil v něm devět oddělených cívek, jejichž sériové spojení může při vhodně volených hodnotách překrýt rozsah indukčnosti od 0,08 do 40 mikrohenry s krokem 0,8 mikrohenry.

Obr. 2. Přepínání cívek

Toto zapojení se přímo vnucuje k tomu, aby bylo použito mikroprocesoru s vhodnými relátky, které budou cívky přepínat dle použitého pásma, případně dle PSV (viz například článek Automatický QRP anténní tuner Bistabil), ale z hlediska chudého amatéra je možno použít běžné páčkové vypínače, jakých je ve vyhozených průmyslových zařízeních dostatek. Po důkladném nastavení je možno si polohy jednotlivých vypínačů pro každé pásmo poznamenat, a pak je přechod na jiné pásmo velice rychlý.

Zapojení na obrázku 2 představuje obvod typu L, skládající se z jednotlivých cívek L1 až L9 a z proměnného kondenzátoru. Přepínačem P10 je možno vybrat variantu připojení kondenzátoru na vstup, nebo na výstup, což ještě rozšiřuje oblast impedančního přizpůsobení.

Indukčnost cívky L1 je 0,08 mH, indukčnosti dalších L2 až L9 jsou vždy přibližně dvojnásobkem předešlé, tedy 0,16 – 0,31 – 0,62 – 1,25 – 2,5 – 5 – 10 – 20 mH. V tomto případě, je-li použita pouze cívka L1, a ostatní jsou zkratovány, je výsledná indukčnost oněch 0,08 mH. Při rozpojeném vypínači P2 a sepnutých ostatních, je samozřejmě 0,16 mH,  při rozpojených P2 a P3, obdržíme hodnotu 0,93 mH a obdobně další hodnoty.

Tento přizpůsobovací člen byl zkoušen s QRP zařízením s výstupním výkonem kolem 4W, takže jako proměnný kondenzátor vyhověl malý z tranzistorového přijímače, všechny sekce navzájem propojeny. Pro větší výkony, do 25 W bych doporučil dvojitý otočný kondenzátor, "duál" se vzduchovou izolací z elektronkového přijímače. Při použití ještě větších výkonů by mohlo dojít k průrazu, pak by byl vhodný trojnásobný vzduchový kondenzátor, u něhož vypreparujeme každou druhou desku. Jinou (odzkoušenou) možností je připojit k němu do série pevný keramický kondenzátor na větší napětí (alespoň 2 kV) s kapacitou kolem 2000 pF, výsledné napětí se pak rozdělí v obráceném poměru obou kapacit. Cívky byly navinuty na menších toroidech z práškového železa, doporučuji je vzájemně oddělit přepážkami, aby zkratované cívky neovlivňovaly ostatní (odsávání energie).

Tento anténní člen vyhověl pro přizpůsobení 50 ohmového výstupu vysílače k nejrůznějším anténám, jejichž impedance se pohybovala v rozmezí 10 až 500 ohmů, na pásmech 80 - 10 m.