RÁDIO AUDION – 3 díl

Takže dneska už se pustíme do mechanického provedení přijímače:

Samozřejmě prvně je potřeba vědět, jak má elektronka zapojené kolíky. Odborníci to po pozorném prozkoumání lupou poznají přímo z mechanismu v baňce, neodborníkům stačí nahlédnout do katalogu elektronek. Zapojení patic elektronek je vždy kresleno PŘI POHLEDU ZESPODU, tedy tak, jak se díváme na patici, když k ní pájíme zespodu součástky. Elektronka 6F32 je zapojená takto:

Protože na kratších vlnových rozsazích je zapotřebí mít co nejmenší parazitní indukčnosti a co nejkratší vývody, budeme se muset podřídít právě uspořádání vývodů na elektronce. Samozřejmě konstruktéři elektronek s tím počítají a proto má elektronka pro nás uspořádání vývodů velmi výhodné. Prakticky budeme moci většinu součástek "zavěsit" jen tak do vzduchu, bez použití plošného spoje.

Přijímač by měl mít pevné chasis (čti šasi) z plechu nebo alespoň kostru (přední a spodní stěnu) z ohnutého plechu. Žádnou pružnou plastovou krabičku! (Oni výrobci dobře vědí, proč na kvalitní vysílací zařízení používají drahé hliníkové odlévané kostry.) Plech je vhodný dobře vodivý (hliník) a nemagnetický, protože nešíří střídavé pole z transformátorů, ale přitom dobře vysokofrekvenčně stíní. V nouzi vyhoví i obyčejné dřevěné prkénko polepené alobalem, ale to je pro komunikační přijímač radioamatéra hodně "fuj.. fuj.. řešení".

Další zásadou je, že cívka musí být co nejblíže elektronce i ladícímu kondenzátoru, přesto jedno ani druhé nesmí elektronka ohřívat. Elektronka by měla stát svisle. Ale i to se dá snadno splnit tím, že se vše našroubuje na hliníkový plíšek. Obrázek ukazuje pohled na přijímač zepředu ze strany knoflíků:

Plíšek bude samozřejmě uzemněn na plášť ladícího kondenzátoru i k patici elektronky, čímž vše dostatečně odstíní. Cívka bude daleko od elektronky, přitom bude snadno pravou rukou vyměnitelná. Pod plíškem budou součástky spojeny následovně:

Povšimni si, že přívod ke žhavení je veden dvěma samostatnými zkroucenými dráty. Výrazně se tím sníží brum střídavého proudu pronikající do citlivých obvodů elektronky a přitom nemusíme toto vedení dále stínit. Podmínkou je, že žhavící přívod je uzemněn v jediném místě. Tedy zde přímo na cívku, ale pak už nikde jinde - ani ne u transformátoru! Kdyby bylo zemnění ve dvou místech současně, hádalo by se to mezi sebou a bručelo "o sto šest".

Zdířky pro anténu a uzemnění jsou pochopitelně zezadu přístroje (i s trimrem), ne na boku u cívky, aby banánky o od nich vedoucí dráty cívku neovlivňovaly.

Potenciometr, vývody na sluchátka a další věci již mohou být dál, za předpokladu, že kondenzátory 2n2 a 100nF budou blízko elektronce, tak jak je v plánku naznačeno. Potenciometr musí mít vývody zapojené tak, aby se otáčením knoflíku ve směru hodinových ručiček napětí pro druhou mřížku zvyšovalo, tedy takto:

Já vám, že je to tak trochu "házení hrachu na zeď " a že na první pokus těžko někoho donutím, aby i při jednoduchém přijímači kladl jeho tvůrce maximální možnou pečlivost provedení. Síla a touha - aby to už.. už.. fungovalo, je příliš silná. Přesto si neodpustím několik poznámek:

Předně nedoporučuji příliš miniaturizovat. S ohledem na stabilitu i možnost pozdějšího rozšíření by měl být přijímač na otevřené plechové kostře či ve skříňce velké nejméně 25cm. To nevadí, že bude takřka prázdný. Lidské ruce taky nejde miniaturizovat a má-li být obsluha přesná a pohodlná, musí být knoflíky od sebe umístění daleko a velkého průměru.

Přijímač musí být těžký, aby při manipulaci neposkakoval. Není nic horšího, než když se při pokusu zapnout vypínač přístroj nadzdvihává nebo dokonce převrátí. Vypínače žhavícího i anodového zdroje by měly být zcela vlevo. Často se u jednodušších elektronkových zařízení dodržovala obecná zvyklost, že napájecí proud probíhá přístrojem zleva doprava, zatím co signál postupuje zprava doleva. Ať již tak nebo opačně, zvolit určité "pravidlo postupu" a součástky podle toho umisťovat napomohlo přehlednosti, odstranilo náchylnost na rušení, ovlivňování a závažné poruchy. Je vhodné mít spínač na každý napájecí zdroj zvlášť. Při kratší přestávce poslechu se ponechá elektronka nažhavená, vypne se pouze anodové napájení. Více vlevo by měl být i potenciometr zpětné vazby. Ten se obsluhuje levou rukou, zatím co k ladění bude potřeba použít pravou ruku, ve které je větší cit. Pokud jsi levák uspořádej si to pochopitelně opačně. Ladící kondenzátor by měl být asi uprostřed nebo více k pravé straně (stále se díváme na přístroj ze směru obsluhy), tak, aby cívka byla ve skříňce schovaná, a bylo okolo ní vždy dost volného prostoru - nejméně 2 cm na každou stranu. Samozřejmě že cívka musí být co nejdál od transformátorů (pro ty je místo nalevo), nemá-li místo citlivého přijmu přístroj hučet jako silnoproudá transformační stanice.

Ať už je přijímač jakékoli konstrukce, transistorový či elektronkový, faktem stále zůstává, že při přijmu SSB bude potřeba ladit s přesností několika málo desítek hertzů a to i na kmitočtech o celkovém kmitočtu dvaceti milónů hertzů. To není žádná legrace, ale přesnost jako hrom!. Volné, nepřesné, vyhrkané či pružící ladění dokáže znehodnotit celý přístroj a i otrlého operátora během chvilky totálně otrávit. Mnoho neúspěchů bastlířů pramení právě odtud, přičemž neúspěch svádějí na nedokonalost elektrického zapojení ač si za něj mohou sami. Žádná ruka na světě není tak přesná, aby dokázala otáčet přímo hřídelkou ladícího kondenzátoru. Ladící kondenzátor (bez ohledu na to, že má svůj převod), by měl být opatřen ladícím bubínkem, lankovým převodem a dlouhou stupnicí - nejlépe přes celou čelní stenu přijímače. Ukazatel by měl být dlouhý, aby se na širokou stupnici daly pohodlně zakreslit vlnové rozsahy všech používaných cívek i s osobními poznámkami operátora o amatérských pásmech. Krásnou inspirací může být přehledná desetirozsahová stupnice vojenského komunikačního přijímače Lambda-V. Hřídelka ladícího knoflíku okolo které bude lankový převod opásán by měla být na pravé straně čelního panelu. Jako ložisko se dá výhodně použít starý znehodnocený potenciometr, který se rozebere a upraví tak, aby se plynule otáčel stále dokola. Pro provázkový převod se do hřídelky vypiluje půlkulatým pilníkem mělký žlábek. Pevně zakotvená v bubínku bude fialová část provázku, která vede přes levou kladku na ukazatel (aby ukazatel ukazoval přesně). Druhá červená část provázku, vedoucí přes hřídelku ladícího knoflíku zpět na bubínek bude naopak trvale napínaná pružinkou (uvnitř ladícího bubínku kondenzátoru), viz obrázky

Protože ladící bubínek na převodovém ladícím kondenzátoru vykoná jeden a půl otáčky, je potřeba provázek (narozdíl od zjednodušeného obrázku) před zakotvením obtočit nejméně dvakrát, jinak by bylo opásání nedostatečné. Totéž platí pro černou ladící hřídelku vpravo, i zde je potřeba provázek ovinout nejméně dvakrát. Aby provázek neklouzal stačí ho potřít kalafunou nebo voskem na ploché řemeny. Na přední stěně by měly být i zdířky pro sluchátka, vzadu je to sice elegantní, ale nepříliš praktické.

Možná si řekneš, co mi to píše za nesmysly. Vždyť moderní věci se takto nedělají. Copak by nestačila umělohmotná škatulka a kousek plošného spoje. Máš pravdu, dnešní přístroje se tak dělají. A podle toho to taky u komerčních výrobků vypadá. K původně jednomu obvodu se pak musí přidat ještě tři další, aby se dosáhlo potřebné tepelné i kmitočtové stability. Když pak něco zaváhá a šmejd odejde do věčných lovišť, tak si prostě koupíš nový. Ale třeba u armádních přístrojů je to už jiné. Když aparát nepojede, může jít často o život. A taky je to na mechanickém provedení znát - robustnost, kvalitní součástky, kvalitní materiál. Pak ale není divu, když třeba radiostanice R105 vytažená po dvaceti letech z propršeného a promrzlého skladu jede na první zapnutí.

Tolik o mechanické montáži. Jakmile to budeš mít hotové, vrhneme se na zkoušky zapojení, oživení přijímače a navíjení jednotlivých cívek...