MŮJ PRVÝ PŘIJÍMAČ

Před delší dobou jsem zveřejnil popis přijímače pro krátké vlny, se kterým jsem před šedesáti lety zahájil svou erpířskou činnost. Jenže – občas dostávám mejly, kde se ptáte, jak jsem opravdu začal s rádiem, co jsem si postavil jako prvé zařízení.

No tak samozřejmě – úplně prvá konstrukce byla krystalka s galenitovým detektorem. Vzorně provedená voštinová cívka, posuvný ladicí kondenzátor ze staniolu (totéž co alobal, ale z cínu, místo z hliníku), s papírovou izolací mezi polepy. Krásne spoje provedené silnějším holým pocínovaným drátem, pěkně pravoúhle zohýbaným. Rámová anténa, navinutá na krabici od Margarinu, asi kolem 25 metrů drátu izolovaného hedvábím, uzemnění napojené na hromosvod. Napínavé hledání citlivého místa na krystalu, dolaďování kondenzátorem – a hele, ono to hrálo! Sice jen jedna stanice, a ve sluchátkách byla slyšet pouze jako šepot, ale fungovalo to! Ladění posouváním proužku staniolu se mi moc nelíbilo, tak jsem přemýšlel, jak to zařídit, abych jen otáčel knoflíkem. Ale i tento problém se dal vyřešit – oba polepy kondenzátoru s oddělovací papírovou izolací jsem volně svinul, konec zasunul do rozříznuté hřídelky a už to bylo! Svinováním a rozvíjením můj „ladicí kondenzátor“ pěkně měnil kapacitu.

No ale člověk je tvor náročný, nikdy se nespokojí s dosaženým cílem, chce všechno ještě lepší (což je hnací motor pokroku). Měl jsem tu velkou kliku, že můj otec byl radioamatér, a prozradil mi jedno velké tajemství – existenci elektronek. Bylo právě těsně po válce, a v lesích se v zákopech z bunkrech dalo najít spousta radio materiálu. Takže jako obrovskou vzácnost jsem obdržel „lampu“ s nápisy Wehrmacht Eigentum, a tajůplnou šifrou RV12P2000.....

Dozvěděl jsem se, že tam je nějaké žhavení, mřížky, anoda a podobně. Samozřejmě, že to bylo něco záhadného, jako nějaká tajná řeč. Ale pak mi otec od ruky nakreslil zapojení jednolampovky, a dostal jsem za úkol jej překreslit znova, dokud se to nenaučím, a pěkně odříkávat, co která značka znamená, a ukázat, jak tato součástka vypadá ve skutečnosti. Prvotním základem bylo před válkou značně rozšířené a oblíbené zapojení Reinartzova audionu, dle následujícího obrázku:

Definitivní zapojení, které jsem se musel naučit kreslit z paměti, bylo takovéhle:

Posléze nastala dlouho očekávaná chvíle, dostal jsem kus plechu, hrst součástek, a byl jsem vpuštěn do dílničky s úkolem zhotovit chasis na jednolampový přijímač. Jak jinak, dopadlo to bídně – místo kulaté díry pro objímku vyšla poněkud oválná. Okamžitě přistála facka (tehdy se o Makarenkovi ještě nevědělo, ani o týrání dětí) a byl vysloven přísný pokyn k výrobě dalšího kusu. No, co mám povídat, hned další se povedl na jedničku s hvězdičkou, a mohl jsem přistoupit k montáži součástek a jejich propojování.

Velký problém v oněch dobách, kdy veškeré součástky byly ze zdrojů WH (Wehrmacht Heer, neboli Wěnováno Háchou) spočíval v tom, že vojenské vysílače a přijímače byly napájeny z baterií, a z tohoto důvodu byl obrovský nedostatek síťových transformátorů pro získání žhavicíhi napětí 12 V. Tovární přijímače (třeba i legendární TESLA Talisman, nebo předválečná Philleta od Filipesů) řešily problém tak, že do série se žhavením zapojily příslušný odpor, který srazil síťové napětí na vhodnou velikost. Joj, ale odpor vyzařoval značné teplo, no jasně, vždyť se na něm muselo ztratit dost velké napětí a tedy i výkon, a to může překážet. Jenže amatéři jsou lidé hodně koumaví, kteří si vždy ví rady. Takový amatér si řekne – a což takhle použít místo odporu kondenzátor, vždyť ze základů fyziky je známo, že také kondenzátor klade určitý odpor střídavému proudu, nu vot – eto těchnika. Jednoduchý vzoreček:

kde If je žhavicí proud elektronky (75 mA), U1 vstupní napětí ze sítě (tehdy 120 V, dnes 230 V) a Uf žhavicí napětí elektronky (tedy 12 V). A kondenzátor, na rozdíl od odporu, zůstal studený. Elementary, dear Watson, nicht wahr?

Nakonec nezbylo, než (z čisté frajeřiny mládí) upevnit na přední panel štítek, kterých jsem měl zásobu z rozebraných vojenských zařízení: