Jednoduchá anténa 2m

Ze zkušenosti vím, že velká část čerstvých koncesionářů (a to nejenom ve třídě N) zahajuje své prvé krůčky v éteru na amatérském pásmu 145 MHz provozem NFM, hlavně přes převaděče. Velmi brzy ale přichází na to, že provoz s „ručkou“ a originální anténou typu „pendrek“ není, celkem vzato, nic moc, ostatní se domlouvají na stovky nebo dokonce i tisícovky kilometrů, a tady to nějak nejde. No samozřejmě, není nutno hned uvažovat o výkonech řádů stovek watt, ale což takhle lepší anténa? Přitom není nutno začínat s mnohaprvkovými anténami typu Yagi-Uda, zvláště pokud počítáme i s provozem mimo svého bydliště někde na cestách, v přírodě a podobně. Ono také při použití nějaké té hodně ziskové antény je výsledek překvapivě ještě horší, běžné „ručky“ nejsou na to stavěné, a velice snadno se mohou zahlcovat a vypadají pak jako „tupé“, se spoustou pazvuků vzniklých z kmitočtově odlišných signálů.

Na následujících dvou obrázcích jsou znázorněny dvě jednoduché antény pro pásmo 145 MHz, které mohou být zhotoveny skutečně jen v několika minutách a umožní nejenom místní spojení, ale v otevřeném terénu i na neuvěřitelnou vzdálenost několika desítek až téměř stovky kilometrů. Obě tyto antény mohou být zkonstruovány z materálů, které jsou právě po ruce (kus kabelu, měděný nebo mosazný drát, měděná či mosazná trubka, v nouzi i hliníková (pak jsou ale problémy s pájením).

Ke zhotovení čtvrtvlnné antény s kruhovým vyzařovacím diagramem podle tohoto obrázku postačí kus souosého (koaxiálního) kabelu s impedancí 50 Ohmů na jednom konci s příslušným konektorem pro připojení ke stanici. Na druhém konci kabelu odstraníme vnější izolaci a obnažené opletení v délce 49 cm a podle obrázku navlékneme na kabel měděnou nebo mosaznou trubku o průměru kolem 20 až 30 mm (tak zvaný „rukáv“) a následně propájíme konec stínění kabelu s trubkou. V případě, že by jste tuto anténu konstruovali jen jako pokusnou, na přechodnou dobu, můžete trubku nahradit opletením (punčochou) z horní části kabelu, který se dá snadno roztáhnout a přehrnout na dolní část kabelu, přes izolaci. V každém případě ale vřele doporučuji horní konec trubky (punčochy) zalít buď epoxidovou pryskyřicí, nebo pomocí tavné pistole, aby se při dešti nedostala voda do kabelu, který pak může fungovat jako vodovodní potrubí. Vhodná možnost je také celou tuto konstrukci antény umístit do trubky z novoduru, nebo podobné, která je na horním konci „zašpuntovaná“ jako ochrana před vniknutím vody, dolní konec doporučuji nechat otevřený, aby zkondenzovaná voda mohla odtékat. Přesně podle poznatků našich dědů, že nejlepší těsnění je díra.

Na druhém obrázku je znázorněna velmi jednoduchá tak zvaná „rámová“ anténa, kterou tvoří kruh z měděného drátu (s izolací nebo bez) o délce 2 metry. Při upevnění antény v poloze jako na obrázku, vyzařuje s horizontální polarizací, s charakteristikou ve tvaru osmičky s vrcholy (směry maximálního vyzařování) ve směrech kolmých k anténě. Pokud je požadováno vyzařování ve vertikální polarizaci, stačí anténu pootočit o 90 stupňů tak, aby napájecí kabel byl připojen ze strany, nikoli zespoda.

Všeobecně, o kvalitě antény, bez ohledu na její typ, rozhoduje výška její montáže – čím výše, tím lépe.